Ale začněme z jiného konce.
U všem jistě známého zvolání „Najde se mezi vámi nějaký dobrovolník?“ Dobrovolník je
zvláštní postava. Pracuje pro Obamu, daruje krev nebo se účastní akcí Z. A to
vše zadarmo, pro – jak se říká – dobro věci. Bystří skeptikové neopomenou
poznamenat, že ona nezištnost ve skutečnosti není až takovou nezištností, neboť
zisk nemusí mít pouze podobu peněz či hmotných statků, ale třeba i dobrého
pocitu, společenské prestiže nebo veřejné pochvaly ze strany druhých. Nejspíše
tomu tak je. Té věci, pro jejíž dobro tak dobrovolník činí, to však může být
vposledku šumafuk.
Dobrovolník se našel. A je to
pouze shoda okolností (i když kdo ví), že moje volba – hospic – není ve zdejším
blogoprostoru první tohoto druhu. Ptáte se na motivy? Na ty se mě ptali také.
V zásadě jsou podobné jako před čtyřmi lety, kdy jsem spíše epizodicky
dobrovolničil ve sdružení Ratolest v programu Lata. Než ho však
vyslovím, dovolím si chvíli váhat a dělat okolky. Tuším, že ta věta bude znít
omšele a poněkud pateticky. Ale co, jsem hrdina, prostě to řeknu: měl jsem
touhu někomu pomoct. Uf, zvládl jsem to. A když už jsem v ráži, přihodím
ještě bonus: měl jsem touhu konat něco smysluplného. No a nakonec, jak
jinak, třešínka na dortu: měl jsem touhu cítit se potřebným.
To byly ty vznešené a společností
vysoce velebené pohnutky. Ale těmi se vše nevyčerpává. Z klubíčka motivů,
vědomých, polovědomých a nevědomých, se pokouším vyprostit i ty méně
altruistické. Nemám moc šikovné prsty, ale přece jen v nich cosi držím. A
čtu: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ Kapucínský
skoro-koán známý všem, kdo někdy navštívili příslušnou brněnskou kryptu. Při té
větě umístěné v přítomnosti mnišských mumií lehce zamrazí. Ale jak lépe
čelit strachu, než postavit se čelem k jeho zdroji? Smrt a umírání nejsou, pravda,
zrovna dvakrát hezká témata ke společenské konverzaci. Jenže co naplat – dříve
či později na ně každý narazíme. Přinejmenším jedenkrát.
Někteří lidé mohou činit podobné
kroky ze snahy zakusit cosi, co jim konečně správně uspořádá žebříček hodnot. Putují
do indického ašramu nebo do Compostelly, aby našli sami sebe. Převracím svoje
klubíčko ze strany sem a tam, ale tento motiv v něm nenalézám. Ale třeba
si jen namlouvám, že ho nevidím. Anebo vám ho chci zatajit. Mladý Siddhártha
započal svou duchovní cestu trojitým šokem; spatřil starce, nemocného a
mrtvolu. Pochopil, že všechno žití je strast a veškerý svět pomíjivým přeludem.
Možná proto, že vůči jeho čtyřem vznešeným pravdám už dávno chovám neskrývané
sympatie, mířím tam, kam mířím. Ne objevovat, ale stvrzovat činem.
Proč se však nedržím
epikúrovského „žij skrytě“ a píšu tento text? Vytroubit do světa zprávu o
rozhodnutí stát se dobrovolníkem v hospici, to zavání podbízivostí vůči čtenářům.
Inu třeba proto, že svůj blog chápu také jako prostor pro sebereflexi a
sdílení pocitů a myšlenek s těmi, kdo si v něm čítávají. Rád bych se
k tématu čas od času vrátil, abych se podělil o své zkušenosti. A současně
přispěl k rozšíření povědomí o hospicích, neboť se domnívám, že o realitě
tohoto světa se toho zase tolik neví. Příběhy, kterými bych dojímal vás nebo
sám sebe, ode mě ovšem nečekejte. A nejen proto, že jsem podepsal mlčenlivost a
vše interní si musím nechat pro sebe.
Co od dobrovolnictví u nás
v hospici očekáváte? Zazněla další otázka. Sám nevím. Jen tak nějak cítím, že
je to místo, kam – a teď pozor, bude to znít prapodivně – teď mám jít. Proč?
Protože v sobě cítím sílu, kterou bych mohl nabídnout těm, kdo o ni
v tuto chvíli stojí. Pokud vás zajímá, jakou činnost budu vykonávat, pak vězte,
že hlavním úkolem dobrovolníka v hospici je dělat společnost pacientům a
pomáhat zajistit, aby se necítili sami a chvíle na konci své cesty životem
prožili co nejdůstojněji. Možná budu mlčet u jejich lůžek, možná jim předčítat
z knih se zažloutlými stránkami, možná je převážet do kaple na pravidelnou
mši. Anebo jen přerovnávat květiny u oltáře jako sestra Bonifácie v bílém
rouše řeholnice.
Jste věřící? Pokolikáté už jsem
slyšel takový dotaz. Vždycky na něj odpovídám stejně: nevím, ale za ateistu se nepokládám.
Hodnoty, které si spojuji s křesťanskou vírou, mi nejsou cizí, i když
křestní list byste u mě marně hledali. Ježíš, k němuž se křesťané hlásí,
prý skrze svůj kříž zvítězil nad smrtí. V hospici je smrt všudypřítomná.
Lze ji překonat? Odpověď neznám. Každopádně vím, že její přítomnost může
vysvobozovat. Dovoluje nám totiž nahlížet svět okolo sebe jinak – pod svým zorným
úhlem. A to potom řada věcí vypadá odlišně a leckterá pouta, kterými nás
ten svět u sebe drží, se trhají.
A nebojíte se? Ne, taková otázka
nepadla. Tu si kladu já sám. A hned si na ni i odpovídám: ne, nebojím.
* * *
Minulý svůj text, ten o Yalomovi,
jsem někomu věnoval. A rád bych tak učinil i teď. Tentokrát osobě, kterou
jmenovat nebudu. Jen poznamenám, že jsem na ni při jeho psaní i při rozhodnutí,
o němž pojednává, myslel. Na to, že se se smrtí ve svém okolí za poslední dobu setkala hned několikrát, i na to, jak ty smutné chvíle statečně ustála.
Poznámka: Při skloňování slova "hospic" jsem vycházel z informací uveřejněných zde.