Tajemné slovo „spiritualita“
Také sociologické výzkumy
prováděné v Česku naznačují, že odmítání
náboženství nelze jednoduše ztotožňovat s ateismem chápaným jako
upírání transcendentního rozměru světu a člověku. Nízká míra ztotožnění
s institucionalizovaným náboženstvím v podobě křesťanských církví
neznamená automaticky i materialistickou a „světskou“ orientaci české populace.
Mnoho lidí vyjadřuje podobný názor jako Mary a navzdory distanci vůči
tradičnímu křesťanství nadále věří v „něco“. A ono „něco“ si mnohdy i uchovává
jméno „Bůh“ nebo „bůh“. Ovšem spřízněnost tohoto B/boha s Bohem nedělních
bohoslužeb zůstává nejistá.
Mnozí sociologové a socioložky
jsou v této souvislosti opatrní při užívání termínu sekularizace a raději
mluví o proměnách náboženství,
respektive jeho forem. Do jejich slovníku se zároveň stále více dostává pojem „spiritualita“ coby mladičký sourozenec
„starého dobrého“ náboženství. Tento pojem není zdaleka nový. Nové jsou ovšem
souvislosti, v nichž se vynořuje. Nereprezentuje totiž jednu
z možných dimenzí, kterou lze nalézt u tradiční křesťanské víry, nýbrž
relativně nový způsob přístupu k
„posvátnu“. Osoby ve výše zmíněném britském výzkumu v rozhovorech
často příznačně prohlašují: „I am not a
religious person. (But) I am a spiritual one“. Jak rozumět jejich slovům? A
co si pod onou spiritualitou, „konkurentkou“ to náboženství, vlastně
představit?
Významný americký sociolog
náboženství Robert Wuthnow si při rozlišení těchto dvou fenoménů vypomáhá
metaforami charakterizujícími podstatu jejich uchopování posvátna. Pro
náboženství tak užívá anglického slova „dwelling“
(přebývání, zůstávání u), zatímco pro spiritualitu výrazu „seeking“ (hledání). „Seekership“ je vlastnost, kterou se vyznačují
ti, kdo o sobě prohlašují, že jsou „spiritual“. A kam ono hledání směřuje?
Odpověď zní: do nitra. Z toho vyplývají dvě významné skutečnosti: „seekers“
touží po hloubce a své hledačství
neorientují mimo sebe, ale na
sebe.
Uvedená Kate Hunt nechává
promluvit třicátnici Jenny: „Myslím, že pro mě má (spiritualita – poznámka RV)
mnohem více co dočinění s lidským duchem (spirit), tím, co nás pojí s druhými lidmi a tím jak
neuvěřitelně silné to může být, dokonce někdy i s lidmi, které neznáme.“
Ale nejde jen o to. Jenny pokračuje: „Je to i o tom, jak se cítíte vůči sobě
samotné, nejde jen o pojítka s druhými lidmi. Je to něco jako vaše vlastní
spiritualita, vaše vlastní pocity ze sebe samotné“. Odlišnost těchto prožitků
od tradiční náboženské víry lze popsat slovy jiné třicátnice, Sharon:
„Náboženský, to znamená, že chodíte pravidelně do kostela, že jo, a
děláte všechny ty věci. A spirituální, myslím si, je vědomím toho, že víte, že
tu něco je, ale nevíte, co to je, že jo, aniž byste pořád chodili do kostela“.
Náboženství se v tomto pohledu pojí s určitými konkrétními „články
víry“ a určitým specifickým jednáním, kdežto spiritualita představuje spíše určité
rozpoložení mysli nebo způsob jak pohlížet na svět okolo sebe.
Důležitá je i charakteristika otevřenosti mysli (open-mindness). Sharon, rozčarovaná z nesrozumitelnosti
tradičních křesťanských doktrín a rituálů, k tomu poznamenává: „Myslím, že
lidé, kteří jsou spirituální, jsou lidmi, kteří o věcech hodně přemýšlejí.
Zatímco náboženští lidé prostě opírají své myšlení a vše ostatní o Boha a
tradiční náboženské věci“. Náboženství se v tomto líčení dostává do
blízkosti určité mentální „omezenosti“, od níž pak není daleko
k fanatismu. Jak říká Joanne: „Myslím si, že někteří lidé, kteří jsou
náboženští, jsou prostě fanatičtí…“ Náboženství je takto ztotožněno s
„bezmyšlenkovitým“ přijímáním věrouky. Naproti tomu spiritualita obnáší vlastní samostatné hledání odpovědí na
„duchovní otázky“.
Poslouchat své vnitřní já
Jedním z nejvýznamnějších
počinů na poli sociologického zkoumání současných forem západní religiozity se
stal tzv. Kendal project. V něm
tým z Lancasterské univerzity pod vedením Paula Heelase a Lindy Woodhead
sledoval rozmanité podoby náboženského a duchovního života v anglickém
městečku Kendal na začátku nového milénia. Jejich výzkum vycházel
z teoretických úvah o „spirituální revoluci“, která podle některých autorů
v současném západním světě probíhá (někteří ji významem srovnávají
s dopady evropského reformačního hnutí 15. a 16. století). S jeho
pomocí se dostáváme ke druhému důležitému rysu spirituality – subjektivitě.
Podle Heelase a Woodhead souvisí „spirituální revoluce“ se širším
socio-kulturním procesem, jímž prochází moderní západní kultura.
Kanadský filozof Charles Taylor ho charakterizuje jako „subjektivní obrat“ (subjective
turn). Jedná se o výrazný kulturní posun od akcentu na život žitý
prostřednictvím vnějších či objektivních
rolí, povinností a závazků k akcentu na život zaměřený na vlastní subjektivní prožitky a zkušenosti. Týká se pestré škály oblastí a náboženství je jednou z nich. Subjektivní
obrat je odvrácením se od „života-jako“
(life-as) směrem k „subjektivnímu životu“ (subjective-life). Jako příklad mimo
náboženství může posloužit sféra rodiny. V situaci před „obratem“ chápe
žena svou roli matky a manželky jako závazek, který je nadřazen případným
subjektivním pocitům vyčerpání, nešťastnosti, nenaplnění či zármutku. Osobní
pocity musí ustoupit tomu, co je od osoby v roli okolím a vnějším světem
očekáváno. Vlastní já je jakoby druhořadé. Subjektivní obrat pak v tomto
smyslu představuje „osvobození“ vlastního já a jeho otevření se možnostem
seberealizace. Primární již není naplňování očekávání druhých, nýbrž
naslouchání vlastnímu nitru, vlastním pocitům. „Já“ se stává středobodem dění. Že tato proměna znamená velkou
výzvu tradiční instituci manželství asi netřeba dodávat.
Aplikujeme-li schéma „life-as“ a
„subjective-life“ na oblast vztahu k posvátnu, dojdeme podle Heelase a
Woodhead k rozlišení náboženství
a spirituality. První z nich je
formou sakralizace „life-as“, druhá
formou sakralizace „subjective-life“.
Náboženství tak zdůrazňuje transcendentní (mimo jedince ležící) zdroj posvátna,
autority a významu, jemuž se jedinci musí podřídit na úkor kultivace svého
jedinečného subjektivního života. Být náboženským znamená poslouchat „příkazy“
božstva ležícího vně individua. Spiritualita klade oproti tomu důraz na vnitřní
zdroj posvátna, autority a významu. Být spirituálním tak znamená řídit se
hlasem svého niterného já.
Taktéž britská socioložka Grace
Davie poukazuje na transformaci v oblasti (nejen) náboženského života,
kterou charakterizuje oslabování momentu závazku, povinnosti vůči něčemu, co
leží vně. Davie hovoří o posunu od
závazku (obligation) ke spotřebě (consumption). Náboženství podle ní přestává být něčím, co je
jedincem zděděno (inherited) nebo mu
je vnuceno (imposed), a stává se
předmětem osobní volby. Jedinec si
tak může vybírat dle čistě osobních a subjektivních preferencí na pomyslném
„duchovním tržišti“ s náboženskými „produkty“. Případně může i jakékoliv
„duchovno“ odmítnout. Součástí tohoto procesu je i určitá privatizace náboženství, která se projevuje klesající participací
na organizovaných formách náboženství. Lidé se nábožensky realizují soukromě,
případně „neoficiálně“. Odtud i formulace, která Davie proslavila – „believing without belonging“.
Jiná tvář Boha nebo maskovaný Ďábel?
Předložené řádky nenabízejí
zevrubnou analýzu náboženství dnešní doby. Pouze se snaží upozornit na určité tendence, které se zdají být
charakteristickými pro vztah řady lidí k tomu, co můžeme z nedostatku
vhodnějších termínů označit slovem „posvátno“. Spiritualita, jak dokládají různé sociologické výzkumy, ale i slova
těch, kdo se pohybují v našem okolí, se stává dominantní „duchovní formou“ současnosti. Její konkrétní podoba se
pochopitelně může lišit osobu od osoby. Vyplývá to už z její samotné
povahy, kterou lze popsat jako „hledačskou“.
Každý pak to své „já“ (či to, co za něj pokládá) může nalézt jinde. U křesťanských
mystiků, zenových mistrů, v indických ášramech, na kurzech Reiki, na
druidských slavnostech nebo při provádění rituálů severoamerických Indiánů.
Anebo někde úplně jinde. Rozdíly mohou panovat i v našem hodnocení tohoto
trendu. Pro některé z nás může jít o nebezpečnou subjektivizaci,
relativizaci a zpovrchnění náboženství, které vedou k oslabování pocitu
zodpovědnosti vůči světu a vůči druhým a podpoře narcismu. Jiní v něm
mohou vidět otevření velkého prostoru pro naší svobodu a skutečné duchovní
naplnění, které náš život pozvedne do vyšších úrovní.
Poznámka: Při psaní tohoto článku jsem vycházel především z těchto dvou prací:
Heelas, P., Woodhead, L. 2005. The Spiritual Revolution. Why Religion is Giving Way to Spirituality. Oxford: Blackwell.
Hunt, K. 2003. "Understanding the Spirituality of People Who Do Not Go to Church". In G. Davie, P. Heelas, L. Woodhead (eds.), Predicting Religion. Christian, Secular and Alternative Futures. Aldershot: Ashgate, str. 159-169.