Nutno podotknout, že níže
předložené řádky nepředstavují důkladnou původní sociologickou analýzu. Jejich
ambicí je pouze ve stručné a srozumitelné podobě představit nejdůležitější
poznatky, k nimž došli ti, kteří se rozboru shromážděných dat z EVS
věnovali detailně. V této souvislosti je třeba zmínit především dvě
odborné stati, s nimiž (jak předpokládám) laik do kontaktu běžně nepřijde.
Autory první z nich jsou Dušan
Lužný a Jolana Navrátilová
z brněnské Masarykovy univerzity. Jejich článek „Náboženství a
sekularizace v České republice“ vyšel v roce 2001 ve sborníku Sociální studia (číslo 6). Druhá ze
statí byla publikována pod názvem „Changes in Religious Values in the Czech
Republic“ v roce 2002 Janem
Spoustou (SC&C) v anglické mutaci Sociologického časopisu (Czech
Sociological Review). (Případným zájemcům lze doporučit např. i stať D. Hamplové
„Institucionalizované a neinstitucionalizované náboženství v českém
poválečném vývoji“, zveřejněnou roku 2001 v časopise Soudobé dějiny 8/2-3, nebo novější souhrn (2006) od Lenky
Václavíkové-Helšusové a Davida Václavíka „Institucionální podoba religiozity a
její projevy v České republice v letech 1989-2000", který je
k nalezení v časopise Religio
14/2.) Přínosným momentem obou analýz je skutečnost, že se snaží sledovat vývoj religiozity v české společnosti
v průběhu 90. let, a to prostřednictvím srovnání výsledků dvou vln EVS
– z roku 1991 a 1999. K čemu docházejí?
Náboženství v letech post-sametových
V obou výše zmíněných textech
je shodně konstatováno, že náboženský vývoj v průběhu sledovaného období
směřoval k rostoucí sekularizaci.
Zatímco v roce 1991 se k nějakému náboženskému vyznání hlásilo okolo 40% obyvatel, v roce 1999
už šlo jen o necelých 34%. Tomu odpovídají i zjištění ze sčítání lidu. V roce 1991 bylo zjištěno 43,9% věřících, kdežto
o deset let později už jen 32,1%. Naproti tomu Slovensko vykazovalo během 90. let 20. století podle EVS opačný trend, kdy se počet osob
hlásících se k náboženskému vyznání zvýšil ze 71% na 77%. Pokles byl v ČR zaznamenán i u návštěvnosti bohoslužeb – v roce
1991 se jich nikdy neúčastnilo zhruba 53% dotázaných, zatímco na konci 90. let
bylo těchto osob již přes 57%. Jsou to sice posuny relativně malé, nicméně o
směru vývoje napovídají. (Úbytek u tohoto indikátoru ovšem bylo možno sledovat
i na Slovensku – z 27% na 23%.) Přejdeme-li k rovině náboženské víry, ukáže se, že zde již
trend v 90. letech nebyl tak jednoznačný a zřetelný. Podíl ateistů (tj. těch, kteří nevěří
v žádnou formu transcendentna) zůstal víceméně konstantní (1991 – 23,3%, 1999 – 22,3%). U otázky po subjektivním označení se za věřícího
dokonce došlo k mírnému vzestupu. V roce 1999 se takto
charakterizovalo přibližně 43% dotázaných, což je o 3% více než v roce
1991. Jak těmto skutečnostem rozumět?
Dříve, než se uchýlíme
k jakémukoliv výkladu, je třeba si uvědomit či připomenout několik
důležitých bodů. Za prvé, všechna
„čísla“ je třeba brát s velkou obezřetností. „Nudná statistika“ sice
poskytuje „cenné údaje“, ty se ovšem nesmí brát nekriticky. Za druhé, období
necelého desetiletí je relativně krátkým
časovým úsekem, během něhož se hlubší společenské trendy mají šanci navenek
projevit jen v míře omezené. A konečně za třetí, rok 1991 je rokem takřka
sousedícím se „sametovým“ rokem 1989, který znamenal pro českou společnost
výraznou systémovou transformaci, a to i s ohledem na oblast náboženského
života. Křesťanské církve coby tradiční (byť v české minulosti ne zcela
samozřejmí) poskytovatelé hodnotové a ideové orientace byly po pádu komunismu
mnohými lidmi vnímány s velkými očekáváními a plnily důležitou symbolickou
i (v širším slova smyslu) politickou funkci. Lze se proto domnívat, že čísla
z EVS 1991 mohou do značné míry odrážet nestandardní situaci náhle objevované a vyjadřované „potlačené“
religiozity. Někteří autoři proto mají zato, že vývoj v 90. letech nelze
ani tak pokládat za výraz prohlubující se sekularizace jako spíše za „návrat do
přirozeného stavu“. Tím pochopitelně nemá být popřen fakt, že v porovnání
s desetiletími před rokem 1989 (či dokonce před rokem 1948) či při
srovnání s jinými evropskými zeměmi, je oprávněné hovořit o české společnosti
jako o vysoce sekularizované.
Zatímco druhému ze srovnání jsem
věnoval pozornost v první části svého článku, u druhého bych se rád krátce
pozastavil nyní. Jak jsem už ale zmínil dříve, představuje tento postup
v českých podmínkách poněkud problematickou záležitost vzhledem
k nedostatku vhodných (a snadno dostupných) dat pro komparaci v čase.
V následujícím nástinu je nutno mít tuto omezující skutečnost na paměti.
Náboženství za časů státního ateismu
Jako se základním ukazatelem
religiozity, s nímž se často pracuje v rámci analýz procesu sekularizace, se lze setkat s náboženským vyznáním respondenta,
respektive otázkou po respondentově příslušnosti k nějaké náboženské
skupině či organizaci. To je také indikátor, který nalezneme v datech ze sčítání lidu, která se v Česku
(Československu) pravidelně prováděla i před rokem 1989 (narozdíl od sociologických výzkumů).
Údaje o náboženském vyznání obyvatel jsou ovšem dostupná jen za léta 1921,
1930, 1950, 1991 a 2001. Po roce 1950 až do konce komunistické éry nebyla tato
oblast do šetření zahrnuta. Srovnáme-li čísla z let 1950 a 1991,
jednoznačně z nich vyplývá, že zřetelným trendem poválečné české
společnosti je pokles počtu osob hlásících se k tradičním křesťanským církvím a
nárůst počtu osob bez vyznání. Zatímco v roce 1950 se k nějakému vyznání hlásilo více než 90% obyvatel v porovnání s necelými 6% osob bez vyznání, dosáhl v roce
1991 poměr mezi oběma skupinami takřka rovnováhy. Kromě výrazného
úbytku osob s vyznáním (z 93,9% na 43,9%) a nárůstu těch bez vyznání (z
5,8% na 39,9%), došlo i k rozšíření kategorie lidí, u nichž nebyla jejich
náboženská orientace zjištěna (z 0,3% na 16,2%).
Předložená čísla ovšem
předkládají jen velmi omezený obraz
o vývoji religiozity, neboť se soustřeďují pouze na jediný indikátor religiozity, jehož vypovídající hodnota je navíc
omezená. Ocitujme z materiálu Českého
statistického úřadu: „Údaje o počtu věřících a
osob bez vyznání jsou více méně svobodnou deklarací každého občana jeho vztahu
k náboženství, a konkrétně k příslušné církvi nebo náboženské společnosti.
Neprezentují tedy počet členů jednotlivých církví a naprostou většinou těchto
církví taky nejsou tak chápány.“ Zde je třeba upozornit, že kategorie „nezjištěno“ sestává z několika různých skupin osob a rozhodně
nemůže být automaticky interpretována jako „ateistická“. Může totiž obsahovat
osoby (věřící i nevěřící), které odmítly odpovědět, jelikož takovou otázku
pokládaly za zásah do soukromí. Jinou skupinu mohou tvořit ti, kterým byla tato
otázka lhostejná či pro ně nezajímavá. Řada respondentů jen využila fakt
dobrovolnosti při vyplnění odpovědi na tuto otázku. K tomu je třeba dodat, že
na výrazném rozdílu mezi počtem osob v této kategorii mezi roky 1950 a
1991 se podílejí i právní úpravy při
sčítání lidu, kdy u šetření v letech 1921, 1930 a 1950 platilo, že
vyplnění údajů o náboženském vyznání bylo povinné
a církevní příslušnost byla relativně
pevně daná. V roce 1991 již ovšem bylo možno na tuto otázku neodpovědět.
Rovněž malý počet sledovaných časových bodů neumožňuje detailnější analýzu
trendu. Zjištění, že během éry komunismu došlo k výraznému poklesu
religiozity, není pochopitelně nijak
překvapivé. Daleko zajímavější skutečností ovšem může být fakt, jak a
v jaké intenzitě tento proces probíhal. Jak jsme totiž mohli vidět dříve, není
míra sekularizace v okolních postkomunistických zemích zdaleka tak vysoká
jako v Česku. Data z EVS z 90. let ukazují například
v Polsku, ale i na Slovensku daleko vyšší podíl věřících. Jednoduchý poukaz na působení
komunistického režimu tedy nepostačí.
Zaostřeno na kohorty
Pro důkladnější porozumění vývoji
české religiozity před rokem 1989 je možno užít nepřímých prostředků, které nabízejí data z výzkumu EVS. Ta
totiž umožňují analyzovat religiozitu respondentů podle věkových kohort (tj. lidí narozených v určitém vymezeném
časovém období). Navíc dovolují i jistou formu retrospektivní analýzy náboženských trendů díky existenci otázky po
religiozitě respondenta v době, kdy mu bylo 12 let (použit byl indikátor návštěvnosti
bohoslužeb). Jak připomínají někteří sociologové, náboženský vývoj za
komunistického režimu nejenže neprobíhal ve všech zemích stejně, ale i
v rámci jednoho státu lze identifikovat jeho různé fáze, což se významným
způsobem podepsalo na vztahu různých generací (kohort) žijících během komunistické
éry k náboženství.
Na základě analýzy dat z EVS
1999 rozlišuje chorvatský sociolog náboženství S. Zrinščak tři skupiny postkomunistických zemí s odlišnými
vzorci religiozity s ohledem na generace. První z nich je tvořena
zeměmi, kde zanechal státem vnucený ateismus nejvážnější následky (Estonsko,
Lotyšsko, Rusko a Ukrajina, částečně Bělorusko a Bulharsko). Pro tuto skupinu
jsou charakteristickými dvě skutečnosti: návštěvnost bohoslužeb je nyní vyšší
než v době, kdy byli respondenti mladí, a náboženská sebe-identifikace
(„jsem věřící“) je silnější než konfesní identifikace („hlásím se
k náboženskému vyznání“). Druhá kategorie obsahuje „westernizovanější“ a
sekularizovanější státy (Maďarsko, Česko, Slovinsko a částečně Slovensko), pro
něž platí, že srovnání návštěvnosti kostela v současnosti a
v minulosti naznačuje pokračující proces sekularizace. Třetí skupinu
představují země, v nichž nelze nalézt výraznější rozdíly mezi
návštěvností náboženských obřadů v minulosti a současnosti a kde existuje vysoká
míra náboženské i konfesní identifikace (Litva, Polsko, Rumunsko, Chorvatsko).
Jak je možno vidět, spadají sem země, které patří v rámci východní Evropy
mezi ty nejvíce religiózní.
Dopad komunistického režimu lze
posuzovat i jinými způsoby – např. podle podílu ne-religiózních jedinců
v jednotlivých věkových skupinách. Analýze religiozity podle generací
(kohort) věnovalo pozornost hned několik českých sociologů a socioložek. Při výběrovém
šetření EVS v roce 1999 byly pro jednotlivé věkové skupiny s ohledem
na indikátory náboženské sebe-identifikace a příslušnosti k církvi zjištěny
následující výsledky (podle Lužného a Navrátilové). V případě subjektivního označení se za věřícího jsou
čísla taková (uvedena je nejprve příslušná kohorta, poté procentuální podíl
věřících v této kohortě): narozeni v roce 1933 a dříve – 63,1%, 1934-41 – 55,3%, 1942-1949 – 45,9%,
1950-1957 – 35,3%, 1958-1965 – 36,9%, 1966-1973 – 34,1% a 1974-1981 – 32,6%.
Pokud jde o přihlášení se
k nějakému náboženskému vyznání v současnosti, pak jsme svědky
následujícího obrázku: narozeni v roce 1933 a dříve – 56,5%, 1934-41 – 53,3%,
1942-1949 – 38,7%, 1950-1957 – 25,9%, 1958-1965 – 24,9%, 1966-1973 – 18,8%
a 1974-1981 – 19,5%. (Podobný
přehled pro tento indikátor nabízí i Spousta, který však člení populaci do
kohort po 11, ne 7 letech, proto se jeho data liší.)
Jak můžeme sledovat, existují
mezi jednotlivými věkovými skupinami výrazné
rozdíly. Obecně platí, že podle sledovaných indikátorů klesá religiozita s věkem, ačkoliv nikoliv rovnoměrně. V obou případech jsou evidentní dvě
zlomové linie. První odděluje respondenty narozené do roku 1941 od následující
věkové skupiny (1942-1949), druhá potom tuto skupinu od všech dalších, mladších
věkových skupin (tj. lidí narozených po roce 1949). Tato konstelace naznačuje,
že to byli právě lidé narozeni mezi léty
1942-1957 (tedy generace vyrůstající v poválečných dvou desetiletích
před „pražským jarem“), kteří byli během svých formativních let nejvíce
zasaženi propagovaným ateismem a sekularismem komunistického režimu. Pro tuto
interpretaci hovoří analýza maďarského sociologa M. Tomky, která pokládá období 2. poloviny 50. let až konce 70. let
za éru nejintenzivnější sekularizace ve smyslu de-christianizace. Generace, jež
se narodily v průběhu 60. a 70. let, již vyrůstaly v odlišných
sociálních a ekonomických podmínkách, což se projevilo i na proměně
náboženských trendů (pokles rapidní sekularizace a de-christianizace).
Mládí v kostelních lavicích
Dalším zajímavým postřehem je vztah mezi oběma indikátory. Z dat
je zřetelné, že soustředíme-li se na obecnější indikátor subjektivní
religiozity, najdeme ve všech kohortách vyšší procentuální podíly, než je tomu
u „užšího“ indikátoru přihlášení se k náboženskému vyznání. Znamená to, že
významné množství lidí se cítí být věřícími, aniž by svou náboženskou víru
spojovali s nějakým konkrétním vyznáním či náboženskou
skupinou/organizací. O této konstelaci hovoří britská socioložka náboženství G. Davie jako o víře bez přináležení (believing without belonging) a pokládá ji za
jeden z výrazných současných trendů evropského náboženství. (Pro úplnost –
lze si představit i opak: osoby, kteří se formálně hlásí k nějakému
náboženskému vyznání, ale osobně se necítí být věřícími.) Za speciální zmínku
stojí i data zjištěná pro (nej)mladší
kohorty (1958 a později). U obou indikátorů lze pozorovat, že s každou
další přicházející kohortou podíl věřících nijak zvláště neklesá a stabilně se
udržuje někde mezi jednou čtvrtinou až jednou třetinou (o něco méně u druhého
z indikátorů).
J. Spousta si podrobně všímá dalšího z indikátorů – návštěvnosti bohoslužeb – a srovnává
věkové kohorty respondentů. Na základě otázky po frekvenci návštěv kostela
respondentů v současnosti a v jejich dětství (ve věku 12 let) dospívá
k odhalení základních trendů.
Nejvyšší míra účasti na bohoslužbách se pojí s generací, která prožila
část svého dětství během válečných let (tj. generace narozená ve 30. letech).
Naproti tomu pokles veřejného praktikování náboženství lze zaznamenat u
generace, jež vyrůstala mezi léty 1940-1953, a dále mezi respondenty narozenými
v období 1960-1968. Spousta uvádí: „Prvně zmiňovaní dosáhli věku 12 let
v době mezi rokem 1952 (vrchol stalinistické oprese) a 1965 (politické
tání před ‘pražským jarem’), druzí mezi rokem 1972 (úspěšné dovršení
‘normalizace’ a nástup domácí komunistické reakce podporované Sověty) a rokem
1980 (doba, kdy se pozvolna odkrývala vnitřní slabost režimu a bylo možno
pozorovat skryté náboženské oživení). Naopak konec 60. let s sebou přinesl
náboženskou obnovu, jež byla dočasně schopna navrátit církvi část její oslabené
pozice.“
Na jiném místě Spousta píše, že
„mladí lidé přestávali navštěvovat kostel především v dekádě kolem roku
1960, kdy bylo dvanáct let lidem narozeným kolem roku 1948. Kolem roku 1970 se
prudký propad účasti mládeže v kostele více méně zastavil nebo alespoň
silně zbrzdil“. Pokud jde o současnou situaci, pak pro všechny generace platí úbytek
návštěvnosti bohoslužeb při srovnání současnosti a minulosti, kdy bylo
respondentům 12 let, přičemž je ovšem tento úbytek nerovnoměrný. U mladších
generací (lidé narození po roce 1973) je pokles pouze asi 50% ve srovnání
s osobami narozenými kolem roku 1940, kde dnes chodí do kostela pouze 15%
podílu těch, kteří kostel pravidelně (tj. alespoň 1x týdně) navštěvovali ve
svém dětství. Církve podle Spousty dále ztrácejí „ovečky“, avšak tento pokles se zhruba od roku 1970 zpomalil.
Pro vysvětlení autor nabízí tři hypotézy: 1) z církví odešla v důsledku silných
proticírkevních státních opatření v 50. a 60. letech většina „nepevných“
věřících a zůstali především ti uvědomělí a odhodlaní; 2) komunistická protináboženská
ideologie ztratila po roce 1968 na důvěryhodnosti; 3) v souvislosti
s 2. vatikánským koncilem byly v římskokatolické církvi (která je
z křesťanských církví u nás daleko největší) zavedeny některé modernizační
změny, které ji více otevřely světu.
Mizení nebo proměna?
Stále se – vědomě – pohybujeme
v mantinelech církevní (křesťanské)
religiozity. To může oprávněně vyvolat námitky, že touto formou se rozhodně
náboženská seberealizace člověka nevyčerpává. A i tehdy, zůstaneme-li u
křesťanství, jej nelze ztotožňovat s příslušností k nějaké církvi či
návštěvností bohoslužeb. Tyto argumenty jsou pochopitelně legitimní. Proto mohu jen zopakovat, že se ve svém článku věnuji pouze této formě náboženství, jelikož
ta představovala jeho historicky
tradiční model. Dodnes se pojem „náboženství“ v myslích mnohých lidí pojí
právě s touto formou. A nejen v nich. Rovněž z pohledu státu a
jeho institucí představovalo náboženství donedávna především náboženství
církevní. Oficiální a viditelné formy náboženství jsou také mnohem dostupnější očím
a dotazníkům sociologických výzkumníků než jedinečné a niterné náboženské
zkušenosti jedinců.
Současně je dobré si uvědomit, že
ona „viditelná“ a „neviditelná“ složka náboženství spolu úzce souvisejí, a to v obou
směrech. Podílení se na životě náboženské
organizace či náboženského společenství pomáhá aktivovat, artikulovat,
kultivovat a udržovat náboženskou víru člověka. Víra sama má zase mnohdy potřebu se navenek vyjádřit nebo být veřejně
sdílena s druhými. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry se dnes ona „viditelná“ dimenze náboženství v české
společnosti překrývá s tradičním křesťanstvím ztělesněným etablovanými
církvemi a jejich tradiční věroukou a tradičními rituály. Sociologická data
naznačují, že v tomto ohledu dochází spíše k „rozpojování“. Zejména u
mladších generací začíná stále více platit, že nehlásit se k žádnému
náboženskému vyznání, nechodit do kostela či nemodlit se k Bohu zdaleka
neznamená odmítání náboženství a náboženského rozměru života. Řada lidí je či
zůstává náboženskými (resp. věřícími) – ale „jinak“, „po svém“. Na druhou
stranu i samotné křesťanské církve se proměňují či rodí v nových podobách
(viz např. různé letniční sbory).
Na podporu právě uvedeného jen
pár čísel. Jak bylo zmíněno výše v tomto článku, procentuální podíl
„skutečných ateistů“ mezi českou populací se v průběhu 90. let nijak nezvýšil. Přesto data z EVS
odhalují zajímavé posuny, a to ve vztahu k tomu, v co věří ti, kteří věří. Zatímco v roce 1991 věřilo v osobního Boha (což je křesťanský koncept) okolo 12% lidí, v roce 1999 jich bylo již jen necelých 7%. Podobný pokles zaznamenala
kategorie těch, kteří neměli jasnou odpověď (z 27% na 21%). Otázka nyní stojí –
kam se tito lidé poděli? Vzhledem k poznámce o ateistech je zjevné, že do
této kategorie nikoliv. Data hovoří jasně – v průběhu 90. let došlo
k nárůstu osob, které věří v existenci nějaké neosobní životní
síly či ducha. Jejich počet stoupnul z necelých 38% na 50%. A nejde zde
(alespoň primárně) o efekt způsobený „vymíráním“ starších generací, pro které
jsou typickými tradiční náboženské představy. Spoustova analýza ukazuje, že
daný posun charakterizuje všechny
sledované kohorty. Čili – polovina české populace věří v „něco“. (K
zamyšlení je zde skutečnost, proč se jich za „věřící“ označuje daleko menší
procento. Že by šlo o onen pojem „věřící“, který příliš sugeruje víru
v křesťanské, církevní podobě?)
Výzkum EVS nám nabízí jen omezené
možnosti, pokud jde o bližší určení toho, jaké jsou náboženské či duchovní
představy oné poloviny české populace. Jako malé pozvání k jednomu
z příštích článků proto přijměte poslední ze statistik. Podle dat
předložených Spoustou dochází u víry
v tradiční křesťanské prvky (Bůh, nebe, peklo, případně hřích) během
90. let jen k nepatrným změnám,
zatímco u netradičních položek víry
v posmrtný život a reinkarnaci ke zjevnému zvýšení procentuálního
podílu kladných odpovědí (z 22,7% na 35,8%, respektive z 11,1% na 23,1%).
Jsou tedy na místě spíše než slova o sekularizaci slova o náboženské transformaci? Zdá se, že ano. Ale o tom zase někdy
jindy.
P. S. Pro získání detailnějšího
obrázku o socio-demografických charakteristikách (věk, pohlaví, vzdělání,
bydliště) věřících a nevěřících v Česku (měřeno deklarovanou příslušností
k náboženskému vyznání) lze doporučit sadu tabulek a grafů na webových
stránkách věnovaných sčítání lidu v roce 2001, provozovaných Českým statistickým úřadem. Kromě nich
jsou k dispozici i obsáhlejší slovní komentáře ke zjištěným datům.
Vzhledem ke snadné dostupnosti a důkladnosti tohoto zdroje jsem
v tomto článku tyto údaje blíže nerozebíral.