Reklama
 
Blog | Roman Vido

Bezbožný národ I

Okřídlené rčení „co Čech, to muzikant“ zná asi každý. Pohlédneme-li ovšem na český národ nikoliv očima muzikologa, ale očima sociologa náboženství, chce se spíše prohlásit: „co Čech, to nevěřící“. Jak totiž dokládají různé mezinárodní srovnávací výzkumy (případně sčítání lidu), Česko skutečně patří k zemím, kde se vyskytuje největší množství lidí, kteří dávají v dotaznících najevo svůj odstup od náboženství. I vy jste se už možná setkali v médiích s titulky vykřikujícími do světa, že Češi patří nejateističtějším nebo nejsekularizovanějším národům v Evropě, ne-li přímo na světě. Je tomu skutečně tak? A pokud ano, proč? V následujícím textu na pokračování bych se rád právě těmito otázkami blíže zabýval.

Lekce z terminologie nikoho nezabije

Dříve než se pustím do svého
rozboru, rád bych vyjasnil některé základní
pojmy
. Trpím totiž posedlostí představou, že dříve než-li může začít nějaká
seriózní diskuse, měli by si její účastníci nejprve říct, co míní těmi pojmy, které
užívají. Zabrání se tak četným nedorozuměním a konfliktům, kdy jádro sporu spočívá
v odlišném chápání slov.

Reklama

Zastavme se nejprve u pojmu sekularizace. Tento pojem se totiž při
popisu náboženské situace v moderních společnostech používá asi
nejčastěji. Přinejmenším v pracích sociologických. Původně (tj. do
poloviny 19. století) se tento termín vztahoval na dva různé jevy. Prvním byl
převod církevního jmění do rukou světských, tedy necírkevních, druhým odchod
mnichů a jeptišek z klášterů. Později (zejména pak ve 20. století) se
tohoto pojmu chopili sociologové a obdařili jej poněkud jiným významem. Byť se konkrétní
definice jednotlivých autorů od sebe lišily, podstata zůstala stejná –
sekularizace označovala proces poklesu
či oslabování vlivu a významu náboženství v moderní společnosti
.
Sociologické teorie sekularizace se přitom zaměřovaly v prvé řadě na
oblast tzv. západního světa, tj. světa, kde bylo slovo „náboženství“ víceméně
synonymem pro „křesťanství“. Přes nesporný vliv židovství to totiž bylo právě
křesťanství, které historicky utvářelo „duši“ Západu (jak v Evropě, tak
v Severní Americe).

Termín ateismus je z poněkud jiného soudku. Etymologicky vzato je „ateistou“ každý, kdo
není „teistou“, tedy přívržencem představy o existenci boha či bohů. Jak vidno,
chápeme-li ateismus takto, nevylučuje to možnost, že je daný ateista věřícím či
náboženským člověkem. Budeme-li totiž uznávat existenci nějaké nadpozemské,
transcendentní síly, která ovlivňuje naše životy, aniž bychom ji přisuzovali
podobu boha, můžeme být bez problémů ateisty a věřícími současně. Ne náhodou se
někdy o buddhismu či taoismu (v jeho ne-lidových podobách) hovoří jako o
ateistických náboženstvích. Ateismus ovšem můžeme pojímat i jinak, a to jako
vědomé a často i filozoficky podložené odmítání
existence boha a transcendentna vůbec
. Ateismus se v tomto smyslu
mnohdy překrývá s materialismem.

Jak je patrné, slova o ateističnosti českého národa a o sekularizovanosti českého národa nejsou
jedním a tímtéž. Zatímco v prvním případě se bavíme o individuálních postojích
lidí k transcendentnu (nebo chcete-li česky: nadpřirozenu), ve druhém se
pozornost soustředí na vliv náboženství (tj. určité instituce) ve společnosti.
Zde se možná hodí zmínit rozdíl mezi vírou a náboženstvím. Velmi zjednodušeně
řečeno: víra je individuální jev,
zatímco náboženství jev společenský.
(Ponechávám teď stranou teologické
diskuse o vztahu těchto dvou jevů, jakož i odlišný význam, který pojem „víry“
hraje v katolické a protestantské verzi křesťanství). Zaměňovat oba pojmy
je chybné. Víra je totiž jen jednou ze složek náboženství, byť v rámci náboženství
křesťanského velmi podstatnou. Jiná náboženství však mohou klást větší důraz na
jiné dimenze – například rituální (islám) či experimentální (buddhismus).

Sociologická zkoumání se ze své
podstaty (narozdíl od psychologie) zaměřují přednostně na rovinu společenskou.
Proto se budu zabývat dále sekularizací,
nikoliv ateismem. Klíčová otázka proto bude mít podobu: je česká společnost
nejvíce sekularizovanou společností v Evropě? (Je myslím pochopitelné,
proč volím termín „společnost“, nikoliv „země“.) Ovšem ještě než
k přistoupím k hledání odpovědi, dotknu se dalšího terminologického
rozlišení. Půjde o onen zdánlivě neproblematický pojem „společnost“. I ten se dá totiž chápat různými způsoby. Zmíním dva
základní. Prvním z nich je společnost chápaná jako struktura či systém, který se skládá z různých složek – např.
politika, právo, ekonomika, kultura. Druhý pak směřuje ke společnosti nahlížené
jako populace, tj. soubor jedinců.
Je to podobné jako kupříkladu s policií – policie je souhrnem jednotlivých
útvarů a složek v rámci své organizační hierarchie, ale i všech jedinců,
kteří pro policii – v té či oné pozici – pracují. (V angličtině je toto
hezky vyjádřeno v odlišném užití tvaru slovesa „to be“. Je možno říct „the
police is…“ i „the police are…“ – záleží na kontextu.)

S tímto rozlišením na paměti
lze následně hovořit i o dvou různých významech pojmu sekularizace. Náboženství
totiž může ztrácet svůj vliv ve dvou různých ohledech. Může se sekularizovat
struktura společnosti – pak vidíme klesající vliv náboženství a náboženských
institucí na jednotlivé složky společenského systému (např. právní, politický
či vzdělávací subsystém) a hovoříme o institucionální
(nebo societální) sekularizaci
. Nebo se může sekularizovat populace dané
společnosti – pak sledujeme oslabování náboženství při formování myšlení a
jednání jednotlivých lidí a mluvíme o individuální
sekularizaci
. Oba typy sekularizace spolu bezesporu souvisejí, ale druhý
nemusí nutně vyplývat z prvního. Lze si totiž představit společnost, která
je s ohledem na své oficiální struktury náboženská, ale její občané budou
náboženství ve svém každodenním životě vzdáleni. Stejně jako společnost, která
bude „navenek“ sekulární, ale v myslích a srdcích jejích obyvatel bude
hrát náboženství význačnou úlohu. Vztah mezi oběma rovinami je proto vždy nutné
empiricky zkoumat v každé jednotlivé společnosti.

Poslední metodologická poznámka
se týká onoho slova „proces“
v definici pojmu sekularizace. Proces odkazuje k časovému aspektu, sugeruje představu vývoje (v nehodnotícím
smyslu). Chceme-li proto konstatovat, že v té či oné společnosti probíhá
proces sekularizace, musíme mít k dispozici údaje z různých časových
bodů, abychom je mohli srovnávat. Komparace s ohledem na sekularizaci může
ovšem probíhat i jinak. A to tak, že vedle sebe klademe data ze stejného
časového bodu z různých „vzorků“, tedy společností. Můžeme pak třeba
porovnávat situaci ve vybraných evropských zemích. Sekularizace je pak
chápána spíše jako stav – tedy jako
sekularizovanost -, který je srovnáván nikoliv se stavy v minulosti dané
společnosti, ale s aktuálními stavy v dalších společnostech. To je
dobré si uvědomit, protože pak se může stát, že jedna a tatáž společnost může
být velmi sekularizovaná (či sekularizovanější) vůči letům předešlým a současně
málo sekularizovaná ve vztahu ke společnostem jiným (a naopak). Ale nyní již ke
konkrétním datům, která budou pro čtenáře jistě zajímavější, než tyto
teoretické (byť nezbytné) řádky.

 

Data promlouvají

V sociologických analýzách
náboženské situace v Česku (i v Evropě) se používají především data
dvojího druhu: jednak údaje z národních
cenzů
(sčítání lidu), jednak „čísla“ z mezinárodních srovnávacích kvantitativních výzkumů (např. EVS
nebo ISSP). Druhý typ dat je mnohem důležitější, protože mezinárodní
srovnávací výzkumy používají jednotnou metodiku a jsou standardizované (proto
lze srovnávat údaje z jednotlivých zemí). A – především – obsahují větší
počet otázek týkajících se náboženství. Jejich slabší stránkou může být fakt,
že v porovnání s cenzem nepracují s čísly za celou sledovanou
populaci, ale pouze za její vzorek (ten by měl být ovšem v ideálním
případě reprezentativní).

Dotazníková šetření (tzv. survey) mají pochopitelně řadu omezení. Lidé
mohou odmítat odpovědět, reagovat unáhleně a ledabyle, lhát, nerozumět otázkám
nebo mít problém zvolit právě tu svou pravdivou variantu. Přesto tento nástroj
zůstává jednou z nejdůležitějších součástí výbavy sociologických
výzkumníků a může i tak přinést celou řadu postřehů. Pojďme se proto podívat na
vybraná data, která jsou k dispozici k otázkám náboženství a
náboženské víry. V odkazu na úvodní terminologicko-metodologické odstavce
dodávám, že v tomto případě půjde o sledování individuální sekularizace (zajímali jsme se totiž
v dotaznících o jednotlivce, ne o společenskou strukturu) ve smyslu stavu (situace), ne procesu
(porovnáváme různé země v jeden okamžik). Sekularizaci lze sledovat i coby
proces; k tomu bychom ovšem potřebovali data z patřičně dlouhé časové
řady, což v současnosti není možné. (Mezinárodní srovnávací výzkumy se
sice pravidelně opakují, ale to je zatím záležitost posledních dvou desetiletí
– např. EVS probíhá teprve od roku 1980, a to ve zhruba desetiletých vlnách.)

Poslední „vlna“ Evropského výzkumu hodnot (EVS) proběhla
v evropských zemích v letech 1999-2000 a zúčastnilo se jí celkem 32
zemí. Dotazník zahrnoval více než 100 otázek, ovšem jen menší část se jich
dotýkala náboženství. Některé otázky mířily spíše na formální stránku religiozity,
jiné pak na stránku aktivní. Podobně lze rozlišit otázky soustřeďující se na
dimenzi kognitivní či intelektuální (čemu člověk věří, co si myslí) a ty, které
zajímá dimenze praktická (co člověk dělá). Nemíním vás zahlcovat přemírou
údajů, a proto jsem se rozhodl vybrat jen některé – dle mého soudu ty zásadní –
otázky a ukázat, jak si s ohledem na ně Česko vedlo v porovnání
s ostatními evropskými zeměmi.

Začněme u tradiční otázky po subjektivním označení se za věřícího
(bez ohledu na to, zdali dotyčná osoba chodí do kostela nebo ne). Co
zjišťujeme? Asi tolik, že za věřícího se v Česku pokládá 43,2% respondentů (o maličko více než v Estonsku a ve Velké
Británii). Nejméně lidí volilo toto označení v Bělorusku (27,5%), zatímco
sousední Polsko vykázalo takřka 95% věřících. Zde tedy Češi nebyli na úplném
chvostu. Na otázku po důležitosti
náboženství v životě člověka
už ovšem odpověděli méně „nábožensky“ než
všude jinde – 46,4% jich náboženství
nepokládá za důležité vůbec, což je nejvyšší podíl v Evropě. Na Maltě či
v Polsku se takových lidí nenašlo ani 5%. Podobně pro Čechy a Češky jen
v malé míře představuje náboženství zdroj
duševní pohody a síly
, a to pouze pro 25,7%
lidí – nejméně v Evropě. Na špici se
naproti tomu ocitly země jako Malta, Rumunsko, Řecko, Chorvatsko či Polsko, kde
náboženství coby psychologickou oporu oceňuje přes 80% tázaných. Ale přejděme
od poněkud abstraktnějších indikátorů k těm konkrétnějším.

Nejprve k příslušnosti k náboženskému vyznání. Jak výsledky ukazují, na
dotaz Hlásíte se k nějakému
náboženskému vyznání?
odpovědělo kladně pouze 33,6% Čechů a Češek. Nižší skóre dosáhlo jen Estonsko – 24,9%. Naproti
tomu na Maltě, v Rumunsku, v Řecku, na Islandu či v Polsku přesáhl
počet kladných odpovědí 95%. Zde jen podotýkám, že nejde o reálné členství
v nějaké církvi či náboženské skupině, ale o subjektivní přihlášení se
k nějakému náboženskému vyznání (podobně jako u sčítání lidu). Pokud jde o
návštěvnost bohoslužeb (mimo
události svateb, pohřbů a křtin), nacházíme v Česku 57,5% lidí, kteří zatrhli možnost „nikdy“. Jen Francouzů bylo
v tomto směru více – 60,4%. Na opačném pólu stály země jako Švédsko,
Řecko, Malta nebo Polsko s 5% či méně. Jinou tradiční podobou náboženského
chování je modlitba. I na ni se
výzkum ptal. A i zde Češi potvrdili svou „bezvěreckou“ pověst. Na otázku Jak často se modlíte k Bohu mimo
církevní obřady?
totiž slovem „nikdy“ odpovědělo 62,2% lidí, což byl nejvyšší podíl ze všech zkoumaných zemí. Na
Maltě, v Polsku a Rumunsku naproti tomu platí opět pravý opak (méně než 10%
zvolilo tuto variantu odpovědi). Samozřejmě, že může zaznít námitka, že tyto
indikátory měří spíše vnější „náboženskost“ a opomíjí rovinu niternou, rovinu
víry. Pohlédněme proto na otázky, které cílí právě na tuto oblast.

Tradiční dotaz v tomto směru
představuje otázka po víře v Boha.
Zatímco na Maltě, v Polsku, v Portugalsku, v Rumunsku či
v Irsku odpovědělo kladně více než 95% dotázaných osob, v Česku jich
bylo pouze 38,9% – jak jinak:
nejméně v Evropě. Zajímavý obrázek (i když vlastně nijak překvapivý
s ohledem na výše konstatované) předkládají data u otázky po důležitosti Boha pro vlastní život
respondenta. Člověk zde mohl volit na stupnici od 1 (vůbec ne důležitý) do 10
(velmi důležitý). Nejvyšší průměr (9,19) zaznamenala Malta, následovaná Rumunskem
(8,63) a Polskem (8,39). A co Česko? Nic překvapivého – poslední místo a
průměrná hodnota odpovědí 3,63.
Odcizenost obyvatel Česka tradičním náboženským představám již jen dokresluje
otázka ohledně pojetí Boha. Ke
klasické křesťanské koncepci osobního Boha se přihlásilo jen 6,5% lidí (nejvíce Polsko 82,7%), 50,2%
jich uvedlo, že věří v ducha či nějakou neosobní sílu (Halíkovi
„něcisté“), 21% nevědělo a 22,3% odmítlo jakoukoliv formu transcendence. Toto
poslední číslo bychom tedy mohli brát jako sumu označující podíl ateistů v české populaci. Byla by
tak těsně nejvyšší v Evropě (společně s Francií, Německem – zde
zejména „vinou“ bývalé NDR, a Maďarskem).

Na závěr doplním údaje, které se
zaměřují na víru v jiné duchovní „entity“ či nadpřirozené či spirituální
jevy. Nejprve ty explicitně křesťanské. V existenci pekla věří 13,1% Čechů
a Češek (méně jen ve Švédsku – 9,4% a Dánsku – 9,5%; nejvíce na Maltě – 81,2%,
v Severním Irsku – 73,9% a v Rumunsku – 71,4%). V to, že
existuje nebe, o něco více – 20,6% českého obyvatelstva (méně jen
v Dánsku – 18,4% a Estonsku 19,1%). Nejvyšší hodnoty zde registrujeme u
Malty, Severního Irska a Irska, kde v nebe věří přes 85% lidí. A konečně
ve hřích (jakkoliv je tato položka
diskutabilní) věří v Česku 58,7%
osob, čímž se – výjimečně – Česko odpoutává od dolních příček žebříčku, na
jehož vrcholu figurují dle očekávání Malta, Severní Irsko, Rumunsko, Polsko a
také Litva (nad 90%).

Dotazníky se ovšem neomezovaly
jen na prvky křesťanských náboženských představ, ale i na ty, které křesťanskému
obrazu světa buď odporují, nespadají do něj nebo pro něj nejsou ústřední či
charakteristické. Na prvním místě je to
otázka posmrtného života.
V jeho existenci podle výzkumu v Česku věří 35,9%
dotázaných; méně jich bylo jen v Maďarsku (32,8%) a Slovinsku (32,1%).
V otázce víry v reinkarnaci se
v Evropě obecně vyskytovaly nižší procentuální podíly (všude pod 45%
kladných odpovědí). V Česku to bylo 23,1%,
což představuje nižší průměr. Naproti tomu v případě víry v telepatii, tj. možnost přenosu myšlenek
na dálku (opět je třeba se ptát, do jaké míry je toto náboženský fenomén), se
Česko vyhouplo poprvé (a naposled) na špici „duchovního žebříčku“ – celých 73% respondentů odpovědělo souhlasně -,
což bylo po Litvě (79,4%) druhé nejvyšší číslo. Nejnižší skóre zde vykázaly
země jako Španělsko, Slovinsko a Německo (pod 30%).

Dotazníkové archy obsahovaly
ještě další otázky, které souvisely s náboženstvím, ale ty se z velké
části týkali postojům k církvím, jejich roli či úlohám církevních
představitelů ve společnosti. V tomto smyslu tak nereprezentovaly přímé
indikátory náboženského myšlení a chování lidí, a proto je zde zmiňovat nebudu.
(Tím ovšem nijak nepopírám jejich důležitost a zajímavost).

 

Národ bezvěrců?

Co nám výše uvedená čísla říkají
o sekularizaci a české společnosti? Tato otázka rozhodně není snadná
k zodpovězení. Přesto se o to lze pokusit, ačkoliv jsem si dobře vědom
všech metodologických i teoretických obtíží, které data z podobných
výzkumů pro interpretaci přinášejí. Nicméně faktem zůstává, že totožné dotazníky byly předloženy
v různých zemích téhož kulturního okruhu a přinesly dosti rozmanitá zjištění. Jaká?

Tak předně se zdá být realitou,
že česká populace je v porovnání
s ostatními sledovanými zeměmi skutečně velmi sekularizovaná
. A to i
v rámci post-komunistického regionu. U takřka všech sledovaných
otázek volili Češi a Češky v největší míře ty nejméně náboženské či
nenáboženské odpovědi. Samozřejmě – a to je nutno si připomínat – šlo o
převážně tradiční, církevní křesťanství.
Ale i oněch pár obecnějších otázek naznačovalo, že česká populace je nejen málo křesťanská, ale i málo
náboženská.
Jsou tedy skutečně obyvatelé Česka takovými ateisty? Anebo jsou
jen duchovními na jiný způsob – způsob, který stávající sociologické dotazníky
nedokáží zachytit?

Představená data také nic
nevypovídají o trendech. K tomu
by bylo pochopitelně zapotřebí srovnání s lety či desetiletími minulými.
V Česku je ovšem vhodných dat nedostatek. Možná je komparace pouze
s údaji z předchozí vlny EVS z roku 1990, případně s výsledky ze Sčítání lidu z let 1991 a 2001. Obojí ukazuje pokles náboženskosti
české populace v průběhu 90. let 20. století. To je ovšem slabý základ pro
nějaké zásadnější tvrzení o směru budoucího vývoje.

V úvahu je rovněž třeba vzít
skutečnosti, že daná čísla se vztahují na českou populaci jako celek. Pokud
bychom na ně pohlédli blíže, zjistili bychom řadu rozdílů ať už podle geografického rozložení (např. Čechy
versus Morava), nebo podle sociodemografických
ukazatelů
(věk, pohlaví, vzdělání, sociální pozice). Těmto nuancím a
vnitřním diferencím již ovšem v tomto textu dávat prostor nechci, protože
bych jeho rozsah neúměrně zvýšil. Onu perspektivu „drobnohlednou“ si proto
nechám do příštího „dílu“ tohoto článku. Stejně jako úvahy nad historickými a společenskými faktory,
které mohou stát za tak vysokou mírou individuální sekularizace české
společnosti. Takže budete-li mít zájem, počkejte si.