Ven z ráje a zase zpátky
Odkud ovšem vychází tato naše
touha rozplynout se v druhém? Při snaze najít odpověď na tuto otázku si
vždy vybavím biblické vyprávění o vyhnání z ráje. Chápu ho jako metaforu
pro objevení lidské individuality, vlastního já člověka. Eden je původním
nerozlišeným stavem, v němž si člověk (Adam) není vědom svého já. A proto
je „šťastný“. Tak jako děti a blázni. Žije v jednotě a harmonii
s Bohem, svým stvořitelem. Eva představuje ohrožení sladké pohrouženosti
do sebe sama. Díky ní si Adam (člověk) uvědomuje sám sebe, svou odlišnost, svou
autonomii. Uvědomělá „nahota“ současně vyjadřuje vědomí vlastní zranitelnosti a
křehkosti. Adamův krok podnícený setkáním s Evou, která mu prostřednictvím
jablka nabízí poznání, způsobuje katastrofu. Adam se probouzí ze sna
neuvědomění a stojí náhle před Bohem jako individualita. Jeho poznání je
současně objevením svobody. Nelze být svobodným bez (sebe)reflexe. A co na to
Bůh? Nezabíjí „hříšníky“, ale vyhání je ven z ráje. Nabytá svoboda tak
brzy poznává své jednovaječné sourozence v podobě osamělosti a nejistoty.
My všichni jsme tak dnes Adamy (a
Evami), kteří jsou svobodni a odkázáni sami na sebe. To jim dává řadu možností,
ale současně i přináší řadu rizik. Kunderovsky řečeno – každý z nás je
ohrožen pocitem nesnesitelné těžkosti bytí se sebou samým jakožto uvědomovaným
já. Přes všechnu radost ze svobody v nás dřímá tesknota po původním stavu,
stavu před „prvotním hříchem“. Cítíme potřebu návratu do lůna Edenu a opětovného
rozplynutí se v původní jednotě. Naše já a naše svoboda jsou příliš těžkým
břemenem. Ale co dělat, když Bůh je tak daleko? Nebo spíše – když už ani
nevíme, že něco takového jako Bůh vůbec existuje a mohlo by být cílem našeho
směřování?
Vydat se až na dřeň
Existují texty, u nichž vždycky
zalituji, že jsem je nenapsal sám. Jsou totiž tak krásné a současně vše-říkající,
že u nich mohu jen pokorně mlčet. K takovým patří i eseje německého
filozofa a sociologa Georga Simmela, který dokáže v drobnostech
každodenního života brilantně odkrývat metafyzické pravdy. Třeba když píše o
úloze tajemství ve svazcích lidí, které spojuje pouto erotické lásky.
Simmel si všímá, že
v moderních erotických svazcích hledají lidé v prvé řadě duševní a
citové splynutí. Prahnou proto po těch, v nichž by se mohli cele
rozplynout a kteří by se naopak mohli cele rozplynout v nich. Ideál
romantické lásky. A pokud možno až na věky. Simmel upozorňuje, že životaschopný
vztah může fungovat tehdy, odvíjí-li se jako nikdy neukončený proces postupného
objevování toho druhého, nalézání toho společného mezi oběma partnery. Jako
riziko se přitom ukazuje situace, kdy „je
od počátku předjímána absolutní jednota, když není v touze ani ve vydávání
se zachována jakákoliv zdrženlivost.“ Proč je takový stav nebezpečným,
vysvětluje Simmel následovně (dovolte delší citaci):
"V manželství, stejně jako ve volných svazcích jemu podobných, se
lidí velice snadno zmocňuje pokušení cele s v počátcích vztahu jeden
v druhém rozplynout, po odhalení skrytých stránek své tělesnosti se vzdát
i posledních pokladů duševních, bez výhrad se v sobě navzájem ztratit. To
však budoucnost vztahu většinou vážně ohrozí. Zcela se vydat mohou bez
nebezpečí jen ti lidé, kteří se ve skutečnosti vůbec cele dát nemohou, protože
bohatství jejich duše spočívá v tom, že se neustále dál vyvíjejí, takže
kdykoliv se vydají, ihned zase něčeho nového nabudou: jsou to lidé, kteří
v sobě chovají nevyčerpatelné bohatství skrytých duševních statků a kteří
je proto nemohou naráz odhalit a darovat, stejně jako nemohou být
s letošním ovocem stromu rozdány i jeho plody z roku příštího."
Takových duševně bohatých a
pestrých osobností ovšem není mnoho. Většina lidí těmito charakteristikami
neoplývá, a proto jim dříve či později hrozí riziko vyprázdnění se, vyčpění.
V partnerském vztahu tak může nastat den, kdy se pomyslná dvojice ráno
vedle sebe probudí, pohlédne na sebe a uvědomí si, že cítí tíživou prázdnotu. A
objevuje, že si již navzájem nemá co „dát“. Kontokorent byl vyčerpán. Důsledek
to citové rozhazovačnosti a snahy mít vše a hned.
Simmel nenápadně varuje před rozšířenou
tendencí zahlcovat své protějšky v erotickém vztahu vlastním
sebeodhalováním, které mnohdy probíhá pod rouškou „upřímnosti“ a „otevřenosti“.
Chvályhodné a nesobecké „dám ti vše ze sebe“ se – dodávám já – proměňuje
v nechvályhodné a sobecké „zahltím tě vším“. A nevinné „opětuj mou lásku“
se stává vydírajícím „také se mi celý odhal“. Daní za okamžitou opojnou smršť
sebe-vydávání je následná ztráta tajemství a kouzla. A s tím i motivace
kráčet spolu dál bok po boku.
Moderní čas je časem, kdy se
„žije přítomností“ a snahou konzumovat vše v maximální možné míře. A platí
to i o erotických vztazích. Simmel nám naproti tomu připomíná důležitost
hranice, za níž bychom už neměli jít:
"Druhý nám nejen musí dát dar, který můžeme přijmout: musí nám dát i
možnost, abychom ho obdarovali svými idealizacemi a nadějemi a též jeho
vlastními skrytými krásami a půvaby, jichž si sám není vědom. Místem, kde
ukládáme toto vše, co jsme vytvořili, co jsme ale vytvořili pro něho, je
nezřetelný horizont jeho osobnosti, ona mezilehlá říše, v níž je vědění
nahrazeno vírou. Vůbec přitom nejde o iluze a zamilovaný sebeklam, nýbrž prostě
o to, že i u nejbližších lidí, mají-li si pro nás zachovat plnou míru svého
kouzla, nám musí být určitý díl nabídnut ve formě nezřetelnosti či nenazíratelnosti;
umožněním této idealizující činnosti nahrazuje většina lidí hodnotu
přitažlivosti, která je oné zmíněné menšině dána díky nevyčerpatelnosti jejího
vnitřního života a růstu."
O bozích a blozích
Lidskou touhu po rozplývání se
v erotických vztazích vnímám jako důsledek onoho „vyhnání z ráje“ a
tíhy bytí se sebou samým. V druhém se chceme potvrdit a současně ztratit.
Ale lidé jsou jen lidmi, ne bohy. Proto je každá taková snaha ve svém jádru
pošetilá a předem odsouzená k neúspěchu. Na místě je proto střídmost a
uvážlivost, pokud jde o míru našeho sebe-vydávání. Ačkoliv, jistě, je to
nesnadné a opačný postup je svůdným.
V této souvislosti někdy
přemýšlím nad záplavou různých osobních vyznání, která se nacházejí ve světě
„tří w“. Kolikrát skoro žasnu, co všechno jsou lidé schopni o sobě prozradit
virtuálnímu publiku. Není v tom také ona potřeba „vydat se“? Vydat se
v podmínkách světa, který je tolik neosobní a necitlivý vůči našim
nejniternějším pocitům – tužbám či zármutkům? Zygmunt Bauman píše, že „naše touha po ‘hlubokých a dobrých’ osobních
vztazích sílí úměrně tomu, čím širší a neproniknutelnější je síť neosobních
závislostí, do níž jsme zapleteni“. V dnešním světě se ve většině
kontextů ocitáme pouze jako nositelé určité role, ne jako celá osobnost.
Zákonitě se pak ptáme – kdo jsme vlastně skuteční „my“? A hledáme místo, kde
bychom mohli mluvit za sebe, kde bychom byli vyslyšeni a pochopeni jako
jedinečné bytosti, ne pouhé „role“. To je ona osamělá stránka naší svobody.
Porozumíme-li této skutečnosti, nebudeme se pak již tolik divit oné tendenci
sebe-vydávat se v erotických svazcích nebo rozpouštět se v komunitách
a kolektivitách nejrůznějšího typu.
Existence internetu a virtuálního
světa pak vnáší do hry nový a zajímavý prvek. Dává vzniknout novým formám
emocionálního propojení a souznění. Našimi blízkými se stávají nicky a ikonky.
Může to znít nezvykle, ale člověk je daleko méně racionální, než se mnohdy
domníváme, takže podlehnout klamu, že virtuální svět je v podstatě stejný
jako ten reálný, je velmi snadné. I já se občas musím odtáhnout od monitoru a
připomenout si, že to, co vidím před sebou, nejsou reální lidé, ale jen shluk
písmen, obrázků a jiných grafických prvků. A „já v blogu“ nejsem „já
skutečný“.
Občas se mi dostává „výtek“, že
jsem ve svém blogu málo osobní. Inu přiznávám to. Stejně jako fakt, že pravidelně
cítím vábení k sebe-vydávání se vám, virtuálnímu publiku. Ale pak si
vždycky uvědomím, že vy nejste reálný svět a já netoužím předkládat potravu pro
ty, již hladoví po „osobním“. V mých očích se totiž někdy virtuální
čtenářstvo proměňuje ve virtuální upírstvo, které vysává vše jedinečné a
intimní z těch, kteří sami sebe v komnatách virtuálního světa
nabízejí. Ať si toho již jsou vědomi nebo ne. Upírstvo saje, vedeno buď
hédonistickou snahou po konzumaci životů jiných čistě pro potěšení, nebo
neodbytnou touhou hledat v osobních příbězích druhých sebe sama a souznění
se svou vlastní osamělou duší.
* * *
Samozřejmě. Přese všechno výše
napsané jsem toho – dnes či dříve – o sobě prozradil relativně dost. Nicméně
rád bych žil dále ve víře, že to nebylo zdaleka úplně všechno.
Poznámka: Při psaní tohoto textu jsem vycházel z eseje G. Simmela
„Psychologie diskrétnosti“ publikované v knize Peníze v moderní
kultuře a jiné eseje (Praha: Slon 1997).