Křesťan ve světě nekřesťanském
Tento týden jsem měl vzácnou
příležitost rozmlouvat s jedním brněnským římskokatolickým farářem. Vedly
mě k tomu v prvé řadě studijní důvody, ovšem ani osobní zájem
nechyběl. V návaznosti na své úvahy o proměnách náboženství
v dnešní době a rozmachu jevu zvaného „spiritualita“ jsem se chtěl
dozvědět, jak na toto vše pohlíží představitel u nás největší a historicky
nejvlivnější křesťanské církve. Během hovoru došlo i na otázku, proč jsou
mnohými lidmi tradiční křesťanské instituce vnímány v negativním světle. A
to nejen nevěřícími, ale i lidmi duchovně či religiózně založenými.
Sám mohu potvrdit, že obraz nejen
církví, ale i samotného křesťanství je mezi velkým množstvím lidí špatný.
A – dodávám – pokřivený. Občas se mi až nechce věřit, že se nacházíme na
počátku 21. století. Z úst některých kritiků totiž zaznívají věty jako
vystřižené z osvícenských antiklerikálních pamfletů či ateistických
příruček reálně socialistického věku. Padají slova o hrabivosti
„černoprdelníků“, společenských parazitech, manipulativních pánbíčkářích,
zkostnatělých kolosech, předpotopním moralizátorství či berličkách pro slabé a
neschopné. Křesťanství – přinejmenším to církevní – jako historický přežitek
neslučitelný s dnešním moderním světem.
Zeptal jsem se pana faráře,
v čem vidí příčinu tak špatného obrazu církví i samotných křesťanů. Chvíli
přemýšlel a pak dodal, že důvodů je mnoho. Pak nicméně přece jen některé
konkrétní zmínil. A byla mezi nimi i předsudečnost a uvězněnost ve stereotypech
na straně veřejnosti. „Spousta lidí žije různými předsudky vůči něčemu, co ve
skutečnosti nezná. Což je bohužel fakt, který je velmi rozšířený. Když se
setkávám se spoustou lidí, tak oni mají určitou ideu, kterou si vytvořili na
základě toho, co jim říkali ve škole, nebo co od někoho slyšeli, a to už je pro
ně jasné znamení „to ne“, tahle cesta není pro mě. Aniž by to poznali
skutečně.“ Přikyvoval jsem a uvažoval, s jakým obrázkem křesťanství se
dnes běžný člověk může na veřejnosti nejčastěji setkat.
Ve stínu Desatera
Uběhly další dva dny a já si
vyslechl slova jednoho známého. S oblibou přináší různé „zákulisní
informace“, které na věci vrhají to „správné světlo“. Tentokrát prý seděl
v jedné z hospod poblíž Parlamentu a byl svědkem hovoru nedaleko
sedících osob, mezi nimiž měli údajně být tři poslanci a jeden státní zástupce.
Na přetřes přišel Jiří Čunek a jeho nekonečná úplatková aféra. Známý prý
zaslechl tento výrok: „Ty vole, ten *** Čunek je fakt debil, nechá si úplatek
vložit na účet, to snad neudělá ani totální dement, pánové… Ale Ivan ho
dobře kreje“. Pro mého známého to byl jen další z jasných důkazů, že Čunek
prostě „bral“. Pro mě to důkaz není, protože v hospodách můžete slyšet
ledacos. A to, že byli pánové „od fochu“, ještě nic neznamená. Na druhou stranu
– o tom, že byl Jiří Čunek zkorumpován, nepochybuje velké množství občanů.
Přestože nic takového nebylo prozatím příslušnými orgány prokázáno.
Jiří Čunek je lidovec. Či
přesněji řečeno – předseda strany, která má v názvu kromě lidovosti i
odkaz na křesťanství. O míře religióznosti členské základny této strany se dá
sice zvesela diskutovat, nicméně její předseda se ke křesťanské víře veřejně
hlásí. Jiří Čunek se pokládá za křesťana. Jako osoba na vlivném postu tedy významným
způsobem ovlivňuje skutečnost, jak bude česká veřejnost křesťany vnímat. Jsou
to skutečně oni mravní, za něž se mnohdy pokládají, nebo jde spíše o vykutálené
farizeje, kteří káží vodu, ale sami hltají víno na hektolitry? Jiří Čunek by se
určitě ke druhé skupině nepřihlásil. Navzdory tomu, že je nezanedbatelným
počtem lidí považován za lháře a člověka úplatného.
Když byl na začátku tohoto roku
pan Čunek v on-line rozhovoru na iDnes.cz přímo dotázán jedním
z čtenářů, zdali vzal úplatek, jednoznačně prohlásil: „Nikdy“. Podobná
slova jsme pak mohli z jeho úst slyšet i do televizních kamer
v přímém vstupu zpravodajské relace jedné zdejší televizní stanice.
Samozřejmě, nedalo se očekávat, že by byla odpověď jiná. Kdo by se chtěl národu
přiznat k nekalosti? Nad Čunkovou odpovědí lze tudíž jen mávnout rukou a
utrousit: „Lhář jeden.“ Jenže Jiří Čunek je křesťan a křesťané by – jaksi
z definice – krást a lhát neměli. Chtějí-li se pokládat za křesťany. A
když už zhřeší, měli by svou vinu vyznat a kát se. Nic takového ovšem pan Čunek
nečiní. Logika je pak neúprosná. Pan Čunek buď mluví pravdu – a tím stvrzuje
svou věrnost křesťanským zásadám. Nebo „bohapustě“ lže – a pak jen přidává
další, řádně rezavý hřebík do rakve křesťanství v českých luzích a hájích.
Nejde jen o Čunka
Sotva kdo z nás ví, jak to
tehdy skutečně bylo. Ví to Jiří Čunek. Sahat mu (či komukoliv jinému) do
svědomí není mým zvykem. Mohu si myslet cokoliv. A já zkrátka nemohu příliš
věřit tomu, že by byl onen křesťan Jiří Čunek schopen nepokrytě a veřejně lhát
celému národu. Možná jsem idealista. Pořád se snažím věřit tomu, že křesťanská
víra, o které pan Čunek hovoří, pro něj není pouhým nástrojem, s jehož
pomocí se dají skrýt nekalosti a konejšit podezíravá veřejnost. Nicméně si
dokážu představit, že jednou skutečně – po topolánkovsku – přijde „onen den“ a
na světlo Boží vyjde pravda, která nám ukáže Jiřího Čunka jako korupčníka a
prolhance. Řada lidí si pak oddechne, idealisté posmutní.
Stane se ovšem ještě něco.
Křesťanství a jeho nositelé se na pomyslném žebříčku dobré pověsti propadnou zase o nějakou tu příčku blíže samotnému bahnitému dnu. Zavilí antiklerikálové a ateisté si dají skleničku na
oslavu – vždycky to přeci říkali. A pan farář bude mít možná další důvod
k zamyšlení nad tím, proč v tolika lidech budí tradiční křesťanství
nedůvěru. Neboť jak Bible říká: podle ovoce poznáte je. Těžko říct, zdali si
tento rozměr své kauzy Jiří Čunek uvědomuje. Ví Bůh.