Komentáře: Setkání s Yalomem

Od: Anonym

Anonym — Wed, 19 May 2021 18:28:24 +0000

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Sun, 14 Sep 2008 14:57:24 +0000

Petrovi
Ano, nevíra v inherentně lidský smysl „uvnitř“ světa je podle mne těžší, proto ji přirovnávám k dospělosti. Ale rozdíl mezi „zdravým“ rozumem a rozumem hledajícím lepší a lepší modely zkušenosti (tj.pravdu) je právě v tom, že se opouští modely „lehčí“, ukáží-li se, že skutečnosti neodpovídají – i když jsou příjemnější a „zdravější“. Víra v reálný lidský smysl uvnitř vší existence je „předpoklad navíc“. Svět může fungovat i bez tohoto inherentního smyslu, je to tedy nadbytečný předpoklad, zábradlí či lešení, kterého už se rozum nepotřebuje držet.

O antropickém principu byla řeč třeba tady: [http://hrabovsky.blog.respekt.cz/clanok_disk.asp]

Etické (= uvnitř své skupiny výrazně soucitné, soudržné) chování se podílelo na evolučním vydělení člověka jako úspěšného druhu. Nechovat se eticky znamená ničit to, co jsme. Takže naopak: etika jako lidský konstrukt výrazně proti náboženské získává na důležitosti. Nikdo jiný než my sami za to, čemu v nás říkáme dobro, nezodpovídá.

Od: Petr

Petr — Sun, 14 Sep 2008 13:25:41 +0000

Pane Kaipře,
lidé jsou různí (a různý koníčky maj). Mne naopak jako krok mimo zdravý rozum a jako absurdní krok sebevraždy rozumu připadá nevíra v „lidský“ smysl světa.

On (v jistém slova smyslu) je pro člověka i vesmír jako celek. Viz antropický princip.

A ateista i křesťan v praktických situacích mohou jednat „stejně“ eticky, ale rozhodně nemusí. Není-li Boha, je vše dovoleno. A stejně jako v přírodě pak přežije silnější. A etika (morálka), ba i samo dobro a zlo je pak pouze umělý sebezáchovný lidský konstrukt.

Nemají to věřící v nicotu lehké…

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Sat, 13 Sep 2008 00:38:34 +0000

Rozumová nerozhodnutelnost variant smyslu
mi připadá podivná. Asi neumím být dost pyšný, abych si představil, že „svět je tu kvůli člověku“. Naopak, ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, bylo rozhodnuto. Složitost a rozsáhlost světa je taková, že věřit v „lidský“ smysl světa mi připadá právě jako krok mimo rozum. Je to krok dětské pýchy. Absurdita.

Nakonec to je přece východisko náboženství „Credo quia absurdum“.

Takže rozumem to rozhodnutelné je. Víra v lidský smysl světa není rozumná. Je možná jen jako absurdní.

To ale neznamená, že náboženství je k zahození.

Jednak je absurdita možná. Svět si lze představit jako simulační pokus – viz třeba Lem, Dokonalá prázdnota, Non Serviam. Uvnitř simulačního pokusu by to vypadalo stejně jako teď.
Ovšem Bůh odměňující za „službu víře“ by nebyl dobrý.

Jednak ateista i křesťan sice v praktických situacích musí jednat „stejně“ eticky, což není dáno náboženstvím, ale kulturní přenos etiky náboženstvím je jistější, protože odpovídá vývojově hlubším vrstvám v člověku.

Od: Petr

Petr — Fri, 12 Sep 2008 17:57:30 +0000

Jo jo,
z tohoto úhlu pohledu souhlas.

Od: RV

RV — Fri, 12 Sep 2008 17:06:27 +0000

to Petr
A proč ne. Radši poctivý ateismus, než nevěrohodná, křečovitá víra.

Od: Petr

Petr — Fri, 12 Sep 2008 16:47:52 +0000

Mám takový pocit,
že když je protestantský theolog poctivý, reálně mu hrozí, že skončí jako Otakar Funda, tj. v podstatě jako atheista…

Od: milan hrabovsky

milan hrabovsky — Fri, 12 Sep 2008 09:32:00 +0000

to: skok viery
Ja som v súčastnosti pod silným vplyvom protestantských teológov a predovšetkým (zo slovenskej strany:) Vám úprimne závidim pána Hellera, J. S. Trojana, Hejdáneka alebo pána Sokola.

Ten Nietzsche. Niekde sa elitný český prekladateľ Nietzscheho Pavel Kouba vyjadril (pokiaľ sa nemýlim), že Nietzsche človeka vracia k Bohu. Teda, aby som bol presný: Nie k Bohu ale k Stolárovi z Nazaretu…

Mám z Nietzscheho rovnaký pocit.

A rád by som zareagoval na pána Kaipra. Pre mňa určite „skok viery“.

Od: RV

RV — Fri, 12 Sep 2008 08:57:19 +0000

to milan hrabovský
Díky za komentář. Mě ten Yalom mimo jiné vrátil do dob, kdy jsem něco čítával o protestantských teolozích (např. právě Bonhoefferovi nebo Ebellingovi). A některé myšlenky se mi – ač spíše mlhavě – oživily. Musím říct, že ty existencialisticky laděné proudy převážně protestantské teologie mě tehdy celkem oslovovaly. A dodnes z toho ve mně něco zůstává. Především ono chápání křesťanství jakožto v prvé řadě existenciální zkušenosti, nikoliv náboženství v tradičním smyslu.

Ano, ten Yalom je v mnohém křesťanský, pokud na křesťanství pohlédneme poněkud méně ortodoxně. Ale to ostatně někteří říkají i o Nietzschem.

Od: RV

RV — Fri, 12 Sep 2008 08:43:46 +0000

to Ivo Kaipr
Jenže která z těch dvou variant povahy smyslu je ta pravá, to je rozumem nerozhodnutelné. Napadají mě v této souvislosti Pascalova „sázka na Boha“ a Kierkegaardův „skok víry“.