Řekla bych, že historický vývoj jde pořád ještě jedním směrem, a to směrem od (centralizované) moci panovníka (dejme tomu monarchie) k decentralizované vládě demokracie. Ubírá se tedy ještě stále cestou liberalizace a osvobozování individua a jeho potřeb. Kam ale takový vývoj směřuje, zda k anarchii, nebo k nějaké efektivní formě koordinace společnosti, to si netroufám odhadovat. Ani to, zda se vývoj zvrtne zpět směrem k autoritativnějšímu systému vlády (řízení společnosti). Možná by tu pomohla křišťálová koule, já jsem se svou fantazií v koncích:-).

O tom, že se parlamentní demokracie „přežila“, text nepojednává. Tak ostré stanovisko bych určitě neformuloval. Parlamentní demokracie je určitý obecný politický koncept, který může mít řadu konkrétních tváří. Otázka proto stojí spíše takto: jaká (parlamentní) demokracie?, než: co namísto (parlamentní) demokracie?

Nejsem si jistá, jastli ta kouzelná formulka „decentalizace moci“ není jen zbožným přáním. Sice se nejen u nás, ale i v rámci EU hovoří o decentralizaci a „zeštíhlování“ řídícího aparátu, ale prakticky celá věc naráží na limity rozvíjející se formy byrokracie, která je závislá třeba např. na historickém vývoji objemu legislativních změn.
Jinak řečeno, čím více zákonů, tím více potřebujeme úředníků, kteří se budou úžeji specializovat na jednu konkrétní oblast legislativy. Čím více úředníků, tím vyšší nároky na koordinaci celého systému, tím vyšší potřeba řídících pracovníků různých úrovní byrokratické hierarchie (centralizace). A jak známo, platnost zákonů lze zrušit pouze pro aktuální dobu, nikoliv zpětně do minulosti. Tedy je zde předpoklad, že objem nutné znalosti legislativy bude narůstat a s ním i byrokracie s celou svou hierarchickou strukturou.

Ta zmínka o potřebě decentralizace (u LP) je rozhodně na místě. Chtěl jsem ji také původně do textu zařadit, ale nakonec tam není. Alespoň ne explicitně.