Moje (ne)víra a (ne)křesťanství čekají už dlouho na zpracování. Náročné téma, nechci jen tak něco hodit do kláves. Většinu témat stejně nosím dlouho v hlavě než začnu psát.

Znám lidi jako vaše přátelé. Jsou to milí lidé, s některými jsem zpívala v kostelním sboru. Ale to, co mi říkají, mi nepomůže. Dva břehy nejsou. Jsme všichni na jedné lodi. Jistota neexistuje. Je iluzí. Víra není bezpečný přístav. Souhlasím s Petrem: být křesťanem je náročný postoj, bereme-li ho vážně. Evangelizovat a přemluvit je blbost. Ano, Gume: jen konkrétní příklad vlastního života má výpovídací hodnotu.

Znám křesťané, kteří mě inspirovali. Ale to nebyli ti, kteří se ptali: „Jak je to s tebou? Na jakém břehu jsi ty? Už jsi přijal Pána?“

Jsi s námi nebo na druhé straně? Ne, takhle to přece nejde.

„Komplikovaný“ určitě svým způsobem jsem. Oněm knížkám bych v tom ale takovou úlohu osobně nepřisuzoval. (Ostatně není tam ta souvislost opačná? Člověk čte něco proto, že je nějaký? Kdyby byl jiný, čte něco jiného? Ale nejspíše zde působí dialektika – čili vzájemné ovliňování se.) Právo na to myslet si o mě, co ráčíte, samozřejmě máte.

P. S. A nemusíte se (byť v nadsázce) tolik shazovat. Já Vás za prosťáčka nemám. Když už, tak Vás mám za člověka, který jen přemýšlí v jiném „modu“ než já.

Ti lidé jsou členy menší protestantské církve. Proto mě v souvislosti s nimi ihned napadl ten protestantismus. Ten je pochopitelně fenoménem vnitřně pestrým a každá generalizace o něm nutně kulhá. Přesto se mi v mysli protestantismus pojí s určitou střídmostí a strohostí. Například ve srovnání s katolicismem nebo pravoslavím. A to v různých ohledech. Třeba i v souvislosti se zvuky. Ticho představuje extrémní strohost a střídmost v oblasti zvukové. Takže když jsem v tom jejich bytě naslouchal onomu tichu, jaksi přirozeně se mi to asociovalo s tím protestantismem. Nic důmyslnějšího v tom nehledejte.

Jinak váhejte dál. Můžeme klidně společně.

Ale je možné, že zde jen promluvilo mé podvědomí skrývající božské ambice. 🙂