Reklama
 
Blog | Roman Vido

S Václavem Klausem na lodi realismu

Známý příběh z řeckých bájí vypráví o dvou nestvůrách Skylle a Charybdě hlídajících Messinskou úžinu, aby jí bez újmy nemohla proplout žádná loď. Dostat se z dosahu jedné z nich pro lodní posádku znamenalo přiblížit se na nebezpečnou vzdálenost k té druhé. Dnes obratu „proplout mezi Skyllou a Charybdou“ používáme k označení situací, kdy je třeba zabránit upadnutí do nežádoucích protikladných extrémů. Posloužit nám přitom může v rozmanitých kontextech – třeba při analýze současné americké zahraniční politiky nebo politického světonázoru Václava Klause.




Sáhnout po této paralele mě
napadlo v sobotu (22. 8.), když jsem se začetl do přílohy Orientace v Lidových
novinách
, v níž se takřka vedle sebe objevily dva obsáhlejší texty. Na
straně 19 byla zveřejněna  recenzní esej
politologa Jana Jireše věnovaná rozboru základních ideových směrů v americké
zahraniční politice po 11. září 2001 na podkladu četby vybraných odborných
publikací. Na straně 22 dostalo prozměnu prostor myšlenkové ohlédnutí
se současného českého prezidenta za 20 lety demokratického vývoje v české
společnosti po roce 1989. Přes odlišné tématické zaměření jsem v obou příspěvcích
našel společný jmenovatel – rezervovaný až odmítavý postoj k politickému
idealismu, resp. mesianismu, který můžeme v obou případech shrnout pod
hlavičku „realismus“.

 

Michael Corleone v Bílém domě?

Reklama

Jirešova analýza je uvozena
odkazem na scénu ze slavného románu Maria Puza Kmotr, v němž se starý a
dříve vážený hegemon newyorského podsvětí Vito Corleone kácí k zemi pod sérií
výstřelů, jehož ve své knize The Godfather Doctrine: A Foreign Policy
Parable
(Princeton University Press 2009) užili John Hulsman a Wess Mitchel. Tato dramatická
událost v ní představuje metaforu pádu věží newyorských Dvojčat a nastoluje
klíčovou otázkou: jak dále. Odlišné reakce tří synů Vita Corleoneho
přitom odrážejí rozdíly tří základních ideových směrů v americkém politickém
myšlení. Liberálové (adoptivní syn Tom Hagen) kladou důraz na multilaterální
vyjednávání v rámci stávajících mocenských subjektů, zatímco konzervativci
(nejstarší syn Sonny) volají po okamžité razantní odvetě. Obě strany přitom
spojují přesvědčení o přetrvávající úloze hegemona a snaha vrátit vše do
starých kolejí. Naproti tomu realisté (nejmladší syn Michael) si uvědomují, že
staré časy nelze vrátit a éra dosavadního hegemona skončila. V jazyce americké
zahraniční politiky to znamená – projektu globálního šíření liberální demokracie
amerického střihu je odzvoněno. Cíle a prostředky americké zahraniční politiky
je od nynějška nutno reformulovat a přizpůsobit nové realitě.

Je to právě realismus,
postoj symbolizovaný Michaelem Corleonem, kterému Jireš dále věnuje svou
pozornost a jehož intelektuální kořeny naléza za pomocí Michaela Linda a jeho
knihy The American Way of Strategy (Oxford University Press, 2006) a již
zmiňovaného Johna Hulsmana (společně s Anatolem Lievenem) a jejich práce Ethical
Realism: A Vision for America
s Role in the World (Pantheon Books, 2006) u dvou
významných myslitelů amerických dějin: Thomase Jeffersona a
Reinholda Niebuhra. Výchozí bod „jeffersonismu“ tvoří odmítavé
stanovisko k posilování centrální státní moci a militarizaci společnosti. Válka
v této perspektivě představuje nežádoucí skutečnost, poněvadž vede právě k
oběma zavrhovaným jevům. Tato ideová pozice je v rozporu s „wilsonovským“
projektem demokratizace světa historicky vtěleným do rozsáhlého vojenského angažmá
ve všech koutech světa. Stoupenci „jeffersonismu“ se distancují od strategie
„mesianistického intervencionismu“ – ať už v liberálním (např. Clinton) či
(neo)konzervativním (např. Bush) hávu. Neuchylují se ovšem k důslednému
izolacionismu, ale hlásí se ke strategii, která bývá v terminologii
mezinárodních vztahů označována jako „velmocenský koncert“ (concert of
powers
).

Tak jako každý seriózně míněný
politický postoj má i politický realismus své filozoficky (a mnohdy v konečnému
důsledku i teologicky) fundované pozadí. Jeho garantem je americký
protestantský teolog Reinhold Niebuhr coby reprezentativní figura etického
realismu
(sahajícího svými kořeny až ke svatému Augustinovi). Toto etické
stanovisko vychází z uznání principiálního napětí mezi lidskou touhou
následovat vznešené ideály a vědomím nedokonalé povahy lidské společnosti i
člověka samotného: „Na jedné straně je člověk morální bytostí, která potřebuje
poměřovat své činy etickými standardy. Na druhé straně si rozumní lidé
uvědomují, že dobro a zlo od sebe často nelze v praxi oddělit, každý lidský čin
v sobě obsahuje element hříchu“. Z tohoto faktu následně pro politiku vyplývá,
že si „nemůže klást větší ambice než volit mezi zly to nejmenší“. Skyllu zde
představuje pól v podobě čirého idealismu, který opomíjí nedokonalost člověka a
hrozí vyústěním v revoluční utopismus a fanatismus. Charybdu pak bezostyšný
cynismus a machiavelismus řídící se jako jediným motivem snahou o maximalizaci
moci. Ústřední dva principy etického realismu Lieven a Hulsman formulují
jakožto přijetí etiky zodpovědnosti, kdy jsou brány v potaz možné
nezamýšlené důsledky vlastního jednání, a pěstování schopnosti nahlížet na
sebe sama očima druhých
. Pro USA z toho podle Andrewa Baceviche, autora
práce The Limits of Power: The End of American Exceptionalism (Metropolitan
Books, 2009), plyne odvržení představy o vlastní dějinné vyvolenosti a
akceptování skutečnosti, že „Spojené státy byly v průběhu své historie vedeny
stejně partikulárními zájmy a stejně hříšnými lidmi jako jiné velmoci“.

 

„Dokonalý Západ“ jako opium
intelektuálů

Ve skeptickém tónu vůči
idealistickým představám se nesou i slova Václava Klause. Jejich polemická
orientace však nemíří vůči „wilsonovskému mesianismu“ americké zahraniční
politiky (ač se dá předpokládat, že by s „jeffersonisty“ mohl Václav Klaus
najít společnou řeč – viz jeho postoj k otázkám Kosova), nýbrž proti idealizacím
Západu
konstruovaným domácími intelektuály, médii a politiky, v jejichž
světle se realita české společnosti roku 2009 jeví jako krajně neutěšená.
Současný prezident tak nanovo brojí proti „blbé náladě“, kterou v ní před lety
identifikoval jeho prvořadý intelektuální (a politický) soupeř – ex-prezident
Václav Havel, ukázkový příklad Klausem nikde explicitně nejmenovaných
„povýšených intelektuálů“ a „profesionálních vyvolávačů deziluzí“. Klaus se
staví proti výkladu uplynulých 20 let, který na ně nahlíží jako na selhání
cesty za svobodou a demokracií nastolené v listopadu 1989. Tato
intepretace se podle něj opírá o dva mylné postupy. Tím prvním je poměřování
světa skutečnosti světem „iluzí, snů a neživotných expektací“, tím druhým
„nepozorné hodnocení skutečnosti“ a „přejímání její zkarikované podoby jako
věrné reflexe“. Zjednodušená realita posuzovaná nereálnými, idealistickými
měřítky pak zákonitě nemůže obstát a není hodná přiřazení k vyspělému západnímu
světu.

Proti takovému pohledu, který
české společnosti přisuzuje nálepku „oázy postkomunismu“, se Klaus ohrazuje a
tvrdí, že tato je již dávno integrální součástí západního světa. Snaží se
přitom  otupit kontrast mezi Českou
republikou a Západem, který podle něj konstruují čeští intelektuálové ruku v
ruce s médii. Nedokonalost současné české společnosti není v rozporu s tezí o
přináležitosti k Západu. Naopak – je spíše jejím dokladem. Západ totiž podle
Klause nepředstavuje „ráj“; není „perfektní realizací nějaké utopie“, nýbrž
vykazuje řadu „lidských defektů“. Pociťovanou „blbou náladu“ tak musíme chápat
spíše jako důsledek procitnutí z iluze o dokonalosti našeho vzoru než
jako důsledek našeho nezdaru při jeho dosahování. V polistopadové euforii nám,
jak píše Klaus, chyběl „autentický prožitek a znalost tisíců drobných (a někdy
i větších) nedokonalostí, nespravedlností a nefunkčností tohoto velmi reálného
systému, a už vůbec jen málokdo se zamýšlel nad tím, jaké jsou náklady všech
těchto výhod a možností, resp. jaké jsou jejich předpoklady a jak jsou ve
skutečnosti křehké a zranitelné“. A až nyní nám mnohé z toho dochází.

Klausova interpretace odkrývá
hlubší ideologické a filozofické základy jeho pohledu na lidskou společnost,
které bychom mohli oprávněně charakterizovat jako „liberálně-konzervativní“.
Jednou z jejich význačných charakteristik obnáší nedůvěra v idealistické či
utopické představy
a jimi 
ospravedlňované revoluční postupy. Ta se primárně zaměřuje na sféru
ekonomiky, která je vnímána jako podléhající 
přirozeným cyklům konjunktur a recesí a evolučním mechanismům. V duchu
konzervatismu pokládá Klaus lidský svět za bytostně nedokonalý, což jej
vede k rezervovanému postoji vůči nadměrným a unáhleným zásahům do jeho chodu
(zejména ze strany státu), které často znamenají ohrožení lidské svobody.
Západ se nám v Klausově vidění nejenže nevzdaluje, ale naopak se přibližuje –
tím, že postupně (a v čase ekonomické krize je to vidět o to názorněji) opouští
ideály, které před rokem 1989 v zemích s komunistickým režimem inspirovaly
všechny ty, kdo toužili po svobodě.

 

Co ochrání svobodu před
Charybdou?

Politické chování Václava Klause
bývá někdy komentováno jako nepochopitelné a vysvětlováno odkazem na jeho
osobnostní charakteristiky (např. ješitnost), nikoliv vztahováním k hlubší
rovině jeho osobního světonázoru. Domnívám se, že řadě konkrétních postojů
Václava Klause lépe porozumíme tehdy, budeme-li jej chápat jako vyznavače
orientace, která byla výše nazvána realismem a jejímž určujícím rysem je
averze k intelektuálskému idealismu a utopickému mesianismu. Výmluvná jsou v
tomto ohledu následující Klausova slova: „tento západní, tedy i náš svět není
žádnou modelovou utopií. Je imperfektním výsledkem lidského hemžení. Lidské
chování – diktované vlastními zájmy a z minulosti nahromaděnými a ze
současnosti posbíranými idejemi – je vším jiným než realizací nějaké vnější
vyšší ideje či smyslu, jakkoliv se o to leckteří v dějinách s hrůznými výsledky
snažili“. Nedokonalost v podmínkách lidské svobody je Klausem jasně preferována
před honbou za dokonalostí, jež lidskou svobodu ohrožuje.

Václav Klaus tak na své lodi
pluje v patřičné vzdálenosti od Skylly čirého idealismu, který hrozí „cestou do
pekel“, jež je dlážděna pověstnými „dobrými úmysly“. Odolává podobně úspěšně i
Charybdě cynického pragmatismu? Přímou odpověď na tuto otázku v Klausově
posledním článku nenajdeme, jelikož se jeho boj soustředí pouze na jednu
frontu. Jediným jejím náznakem může být „masarykovsky“ znějící pasáž: „Když už
se stane, že nám rozvodněná voda vstoupí do domů, zaplaví sklepy či nadělá jiné
velké škody, je lépe začít intenzivně pracovat na účinných protipovodňových
opatřeních. Nikoli se snažit ‘poručit
větru a dešti’, ale s umem, pracovitostí a tvořivostí svobodných lidí nalézat
řešení“. Každodenní drobná práce, nikoliv velká a rozmáchlá idealistická gesta.
S touto strategií můžeme souhlasit, zůstáváme-li na rovině ekonomiky. Ale jak
je tomu v oblasti politické? Jsou podobně pošetilými i idealistické projekty
politické – jako například boj za svobodu?

Klausovská „realistická“ skepse brání lidskou svobodu před
možnými totalitárními důsledky velkých (a původně dobře míněných)
idealistických projektů. Taková svoboda je svobodou od přemrštěných nároků
všelijakých utopií. Co však danou svobodu ochraňuje před rozplynutím se v
neidealistické válce rozmanitých partikulárních mocenských zájmů? Zdá se, jako
by svoboda byla samozřejmostí, něčím, zač není potřeba bojovat, ale co je nutné
pouze chránit před vnějšími nepřáteli. Klausova svoboda je jakoby vymezena negativně,
bez explicitního vyjádření toho, co je její podstatou. Je svoboda prázdnou
nádobou, kterou si naplní patřičným obsahem ten, kdo se ve „veřejné“ soutěži
prosadí jako ten nejsilnější? Nebo něčím, co má své zakotvení mimo proměnlivou
pozemskou realitu a funguje tak jako „objektivní“ ideál? Neintervencionistický
pohled dává smysl za předpokladu, že je svoboda ve společnosti již přítomna.
Avšak v okamžiku, kdy je aktuální stav stavem nesvobody, reprezentuje odmítání
intervence de facto souhlas s nesvobodou a její legitimizaci a
konzervaci.

 

Prezidentem wilsonovského projektu

Bylo by skutečně zajímavé znát odpověď Václava Klause na
otázku, za jakých podmínek a jakými prostředky je dle jeho názoru legitimní
radikální politická (či mocenská) akce ve jménu ideálu svobody. A kde přesně
leží hranice mezi idealismem, který svobodu ohrožuje, a idealismem, který
svobodu zajišťuje. Už jen proto, že Václav Klaus stojí v čele politického útvaru,
který se hlásí k odkazu Československa roku 1918, jež se zrodilo jako společné
dítě dvou velkých idealismů – Masarykova a Wilsonova. Československo spatřilo
světlo světa právě díky projektu wilsonovského „intervencionismu“ a – do značné
míry – intelektuálského idealismu, nikoliv v důsledku „přirozené evoluce“.

Podobně přínosné by bylo obeznámení se s náhledem Václava
Klause na legitimitu různých forem boje proti totalitním režimům v
letech 1939-45 či 1948-89. Právě tato období totiž zostřují naše vnímání onoho
základního dilematu, jehož (abstraktním) řešením má být etický a politický
realismus. Jak velký idealismus je přípustný a v jaké situaci? Na jedné straně
zde máme příběhy bratrů Mašínů a atentátníků na Heydricha, kteří (ač s takovým
názorem ne všichni souhlasí) byli ve svých radikálních činech vedeni
idealistickými představami o tom, jak „mají věci být“. Na straně druhé zde máme
kritiku na účet současných intelektuálů, kteří kazí obyčejným lidem náladu tím,
že realitu dnešní české společnosti poměřují svými idealistickými „iluzemi, sny
a neživotnými expektacemi“.

Postoje Václava Klause k období před a po roku 1989 můžeme
chápat jako vyjádření „realismu“ a distance od idealistického heroismu
(symbolizovaného Václavem Havlem), které nachází v české populaci, jež z velké
části nebyla populací hrdinů, zjevnou odezvu. Klausův antiintelektualismus
brojící proti vzdušným zámkům „mužů a žen pera“ má svou nepochybnou hodnotu
jakožto síla vyvažující jednostrannosti a výstřelky všech nadšených idealismů.
Bohužel, zároveň budí dojem, že je motivován přesně tím, co Klaus sám připisuje
svým názorovým odpůrcům – tedy osobní frustrací. V článku pro Lidové noviny
Klaus v souvislosti s nespokojenci se současným stavem české společnosti
konstatuje, že svět „není prostě takový, jaký by si přáli, a zejména jejich
osud v něm je – podle jejich názoru nezaslouženě – horší, než by měl být“. Mezi
takové kverulanty podle Klause patří především ti, „jejichž vize světa, jaký
měl následovat po komunismu, a zejména jejich představa o své vlastní roli v
něm se nerealizovaly“ a kteří „pak z vlastní frustrace a neukojení mluví o
postkomunismu, jakkoli je to více a více úsměvné“.

 

Souboje o minulost a budoucnost

Nedávno jsem se v jednom odlehčeném diskusním komentáři
vyjádřil v tom smyslu, že žádná historie neexistuje, neboť „historie“ je pouhým
sociálním konstruktem. Respektive že historií je tolik, kolik je lidí, kteří se
nad minulostí zamýšlejí a snaží se jí pochopit. Tento bonmot pochopitelně
nemíří k radikálnímu popření existence událostí, jež se odehrály v časové
dimenzi, jíž říkáme minulost, ale chce zdůraznit, že minulost nepředstavuje
„holá fakta“, která tu „prostě jsou“, ale zahrnuje podstatný rozměr interpretace.
Bitvy o minulost tak nebývají primárně bitvami o pravdivost konkrétních
faktických informací, ale soubojem o příběhy, do nichž tyto informace  zakomponováme. Pohled na minulost pak formuje
naše chápání přítomnosti a předurčuje naše jednání v budoucnosti. Historické
interpretace přitom vyrůstají z obecnějších (ne vždy explicitních)
filozofických základů.

Václav Klaus zastupuje a brání tu verzi výkladu minulosti
(její kritici by ji mohli označit za „alibistickou“), která rezonuje s neheroickou
povahou českého národa. Je nedůvěřivá vůči idealistickým konstruktům a snaží se
chápat člověka v jeho nedokonalosti, kterou bere za historickou konstantu. Je
psychologicky pochopitelné, že Václav Klaus nepřijímá pohled, který líčí éru,
na jejímž utváření se podstatnou měrou podílel, v šedivých či černých
odstínech. Ovšem zajímavější než rozbor osobních motivací k zastávání tohoto
stanoviska je sledovat jeho filozofické a ideologické odůvodnění. Ne
kvůli osobě Václava Klause samotného, nýbrž kvůli samotné podstatě problému
tvořeného otázkou, do jaké míry je oprávněné a rozumné se v politickém (ale
třeba i soukromém) životě řídit „vznešenými ideály“ a skrze ně poměřovat
realitu okolo sebe.

Pozice realismu, kterou jsem se v tomto článku snažil
přiblížit, je sympatická v tom, že poskytuje ochranu před Skyllou vypjatého
idealismu, který může vyústit v teror zanícených fanatiků. Méně přesvědčivá už
však je, má-li loď, na níž její posádka pluje, úspěšně ubránit před Charybdou
cynického pragmatismu. Není mojí ambicí problém, který se jako naléhavý
objevuje přinejmenším od Velké francouzské revoluce, jež nám ukázala
janusovskou tvář idealismu, na tomto místě vyřešit. Snažil jsem se jej pouze
načrtnout a naznačit, v jakém ohledu se zdánlivě abstraktní filozofický problém
může promítat do našich konkrétních životů; ovlivňovat oblast politiky a naše
chápání minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Chce-li pak znát laskavý čtenář
v kostce můj osobní názor, nabízím mu jej: držet se ideálů je dobré, ale věřit
v jejich plné a trvalé naplnění není moudré.