Jménem republiky
Shrňme si stručně, co a proč vlastně senát pod vedením Vojtěcha Šimíčka učinil. Na základě návrhu podaného vládou, jímž se následně zabýval, rozhodl o rozpuštění Dělnické strany. Při posuzování se nejprve zaměřil na zjišťování toho, zdali je jednání Dělnické strany protiprávní, a došel ke kladné odpovědi. Poté věnoval pozornost přičitatelnosti tohoto jednání dané politické straně a i zde dospěl k jednoznačnému závěru v neprospěch Dělnické strany. Ve třetím kroku soud přezkoumával bezprostřednost rizika ohrožení demokratického systému aktivitami Dělnické strany a shledal, že takové riziko je zde přítomné. V poslední fázi pak zvažoval otázku proporcionality mezi právem na volné politické sdružování a ochranou jiných hodnot demokratické společnosti. Výsledné rozhodnutí soudu ukazuje, že i zde hovořily předložené důkazy proti Dělnické straně.
Celý materiál rozsudku obnáší 122 stran. Je to pozoruhodné čtení, které by si měl povinně přečíst každý občan – bez ohledu na to, zdali s ortelem soudu souhlasí nebo ne. Nejedná se totiž o suchopárnou právničtinu, ale o čtivé a poučné pojednání o samotných základech demokratického zřízení. Sympatická je na něm (stejně jako na televizním vystoupení Vojtěcha Šimíčka v Hyde parku na ČT24) nečernobílost a tendence chápat fenomén Dělnické strany v širších společenských souvislostech. Rozsudek explicitně zmiňuje očekávatelné námitky proti předloženému verdiktu a nabízí pádné argumenty.
V prvé řadě pacifikuje ty hlasy, které rozhodnutí soudu vykládají jako útok proti svobodě slova a snahu o likvidaci politického subjektu, který kritizuje stávající systém. V rozsudku se mimo jiné píše: „Soud si je zároveň vědom skutečnosti, že politickou stranu nelze postihnout jen pro její kritiku právního a ústavního pořádku státu“ a „zdůrazňuje, že pojmenování palčivých a bolestivých problémů společnosti je bytostným právem každého jednotlivce i politické strany.“ Dokonce dodává: „Limitem nemůže být ani používání politicky korektního jazyka, které může být vnímáno toliko jako dělítko mezi ‘společensky slušnými’ a ‘společensky neslušnými’, nikoliv však již jako kritérium určení protiprávnosti, tím méně pak kritérium pro rozpuštění politické strany. Svoboda projevu musí být zachována i tehdy, když určité projevy mohou být vnímány jako velmi kontroverzní a i když se drtivá většina společnosti s kritikou neztotožní.“
Tím, čím Dělnická strana překročila mantinely toho, co je demokratický systém ochoten tolerovat, není obsah slov. Její protiprávnost „nespočívala v tom, že (…) pojmenovávala radikálním jazykem některé společenské problémy, ale v tom, že se v diskusi (mj.) o nich a ve své činnosti a řešeních uchýlila do náruče totalitní ideologie, nenávisti a zejména výzvám a podněcování k násilí i k samotnému násilí“ (zvýraznil RV). I tak se mohou najít hlasy, které budou verdikt soudu vnímat jako „selhání demokracie“ a potlačení svobody projevu. Na to soud jednoznačně namítá: „I svoboda projevu má ovšem své meze. (…) Nikdo, ani politická strana, se (…) nemůže účinně dovolávat ochrany svých vlastních základních práv a svobod, uplatňovaných s cílem ohrožovat nebo porušovat základní práva a svobody jiných.“ Dělnická strana byla pojmenována jako strana „vyznávající totalitní ideologii“, založená na „vzbuzování nenávisti k různým etnickým a sociálním skupinám“ a „hlásící se ke společenskému modelu, který byl zavržen po způsobení nevýslovného utrpení desítkám milionů lidí“.
Nepřítel není za hradbami
Soud si je současně dobře vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí neřeší problém politického extrémismu a neodstraňuje příčiny, které ho vyvolávají v život. Výslovně uvádí, že „ideologie hlásaná Dělnickou stranou, ani ti, kteří se k ní hlásí, rozpuštěním strany neopustí veřejný prostor. Tento krok nevymaže extrémní a extremistické názory z politického života a tím méně ze společnosti“. Sám si v této souvislosti klade otázku, kterou můžeme slyšet z úst mnohých odpůrců jeho verdiktu (a to i z řad lidí, kteří s Dělnickou stranou nesympatizují) – totiž, zda má v tomto kontextu rozpuštění strany vůbec nějaký smysl. A odpovídá na ni zřetelným přikývnutím – má. Je totiž podle něj „nutné jasně pojmenovat hodnoty prosazované touto stranou, jednoznačně konstatovat, že ideologie navazující na totalitní konstrukci nacionálního socialismu představuje zlo, a že existující systém právních hodnot České republiky není s takovou ideologií kompatibilní“. Zároveň připomíná i preventivní funkci tohoto opatření: „Byť by stejní členové rozpuštěné politické strany či kdokoliv jiný založili nový politický subjekt, musí tak činit s vědomím předchozího rozpuštění, které nastavuje hranice jejich budoucímu jednání.“
Originálním momentem v textu rozsudku je jungovská meditace nad problémy zla a viny. V odstavci 655 je Jung výslovně citován: „Skutečná existence nepřítele, na něhož je možno svést veškeré zlo, znamená pro svědomí člověka nesmírnou úlevu. Můžeme alespoň bez zábran říci, kdo je ten ďábel, a je nám pak jasné, že příčina našeho neštěstí se nachází vně, a nikoli snad v našem postoji.“ Soud touto myšlenkou ilustruje povahu ideologie, o niž se Dělnická strana opírá. O pár řádků dál však tlumí případné úlevné pocity společnosti z rozpuštění této strany, když jí připomíná, že „si ovšem musí být vědoma toho, že příčina existence Dělnické strany leží uvnitř jí samotné (zvýraznil RV). Dělnická strana není vnější nepřítel, je to jedna z tváří této společnosti. Problémy této společnosti, na které DS v některých případech legitimně poukazovala a kterých využila či zneužila, samozřejmě rozpuštěním této strany nezmizí.“ Tímto soud fakticky reaguje na další z častých námitek, které zdůrazňují, že Dělnická strana představuje zrcadlo současné české společnosti a jejích problémů (či – jak se vyjádřil sám Vojtěch Šimíček – „lakmusový papírek“).
Poslední z obvyklých výhrad – poukaz na nejednotný metr a přetrvávající neproblematickou existenci KSČM na naší politické scéně – soud (vcelku pochopitelně) neřeší. Tento fakt totiž není věcí (či „vinou“) soudu, který rozhoduje až tehdy, je-li mu dodán podnět. A kde není žalobce, tam není soudce. Je-li proto pro občany České republiky fungování komunistické strany (jakožto jiného ztělesnění politického extrémismu) stejně (či více) zavažným problémem, musí své znepokojení adresovat politikům, resp. vládě, kteří jediní mohou zadat příslušnou „objednávku“. Současně je třeba připomenout, že rozhodnutí o protiprávnosti Dělnické strany není v žádné přímé souvislosti s otázkou protiprávností KSČM – jde o dvě oddělené kauzy. Byť – a senátor Štětina si je toho dobře vědom – rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci Dělnické strany může nastolit určité vodítko pro případné budoucí posuzování protiprávnosti KSČM.
Čí je Systém?
V úvodu jsem zmínil, že středeční verdikt znamenal další z důležitých příspěvků do diskuse o povaze (naší) demokracie. Toto své tvrzení opírám o skutečnost, že – podobně jako v září Ústavní soud – Nejvyšší správní soud explicitně ukázal, že i demokracie, která se v některých myslích pojí s myšlenkou „vše je dovoleno“, má svoje hranice, které je připravena bránit – a to v krajním případě i silou. Přinejmenším od Tocquevilla víme, že demokracie v sobě na straně jedné obsahuje potenciál k sebedestrukci, na straně druhé pak nepředstavuje pouhou „procedurální záležitost“, ale čerpá z určitých hodnot a idejí, které jí dávají obsah.
Rozpuštění Dělnické strany je důsledkem přesvědčení, že tato strana představuje hrozbu pro „systém“. Systémem je přitom míněn stávající demokratický a právní stát. Zde je třeba připomenout, že tento stát v žádném případě není božským výtvorem, který oplývá dokonalostí a nemá k sobě myslitelnou alternativu. Je tomu naopak – současný demokratický stát je lidským konstruktem a současně i mocenským útvarem, z čehož vyplývá řada nedokonalostí. Jeho legitimita se odvíjí od předpokladu, že výrazná většina jeho občanů ho i v této podobě pokládá za „nejlepší z možných světů“ (či – chcete-li – „nejmenší zlo“), a proto na něj dobrovolně deleguje část svých práv. Vždycky zde ovšem bude skupina lidí, kteří se s tímto „systémem“ nebudou ztotožňovat, a pilíře, na nichž stojí (např. Ústava či Listina základních práv a svobod), budou odmítat.
Soud s Dělnickou stranou vnímám nejen jako další impuls k debatě o podstatě demokratického systému, ale i jako výzvu k zamyšlení se nad otázkou po míře legitimity tohoto systému v podmínkách České republiky. Jak moc je Dělnická strana mluvčí „mlčící většiny“? Jak moc se česká společnost vnitřně identifikuje s výše zmíněnými demokratickými pilíři? A jak moc je těmto pilířům věrná česká politická reprezentace? Je třeba si uvědomit, že krok, jakým je rozpuštění Dělnické strany, je legitimním v případě, kdy se většina společnosti ztotožňuje s hodnotami, které existence a činnost této strany ohrožuje. V okamžiku, kdy se v tomto z většiny stane menšina, legitimita ochabuje a z rozhodnutí soudu se stává pouhý mocenský zásah etablované menšiny proti „bezmocné“ většině – tedy nedemokratický krok.
V této souvislosti je také vhodné nepodlehnout případnému jásotu nad porážkou nedemokratických sil a nepřeslechnout volání těch, kteří upozorňují, že hrozba pro demokratický systém nečíhá jen tam, kde se spřádají plány na „nebe na zemi – tady a teď“ (ať už v té či oné barvě), ale i jinde. Totalitní politické ideologie nejsou pro demokracii jediným rizikem. Jak se můžeme dočíst kupříkladu v čerstvě vydané publikaci Kritika depolitizovaného rozumu, může nebezpečí přicházet i z jiných stran a mít méně nápadnou tvář. Demokracie je nepohodlná v tom, že je nikdy nekončícím „projektem“, něčím, co se neustále vytváří a co je neustále v ohrožení. Proto by měl být každý okamžik, kdy budeme mít pocit, že jsme demokracii (konečně) ubránili, spíše varovným signálem.